Ztracená naděj

Autor. Marie G spisovatel.

Ztracená naděj.

Skutečný příběh dívky, která snila a toužila po úspěchu v sportu a velké rodině.

Ivana, jediná dcera svých rodičů, která od dětství snila být jednou z nejlepších ve svém sportu. Milovala přírodu, skály ale hlavně adrenalin. Její rodiče ji podporovali, aby jí splnili sen.

Nebyla stejná jak její vrstevníci, nezajímali ji toulky za zábavou. Hodně jak vyrostla pomáhala rodičům, aby jim usnadnila čas, který ji pak věnovali. Hudba jí naplnila chvíle u práci. Nejen ve sportu byla vynikající, ale byla nejlepší v učení. Dětství měla nádherné, její rodiče jí odevzdávali to nejlepší, co uměli. Hlavně ctít si lidi a nezapomínat na svou víru.

Jenže osud ji připravil nečekané těžké problémy, které ji změnili život, ztrátu naděje být výjimečná.

Vše bylo v pořádku do jejího odchodu na střední školu. Studovala ve městě trochu vzdáleného od její vesnici.

Táta měl bratrance ve městě a vybavil, že bude po čas týdne bydlet u něj, aby nemusela docházet a vstávat brzo. Dlouhý čas se nesetkal s bratrancem, proto nevěděl, že má dost velké problémy. Zajímal se o mladé holky, za co byl i trestán.

Bratranec s radostí oznámil, že bude rád, když Ivana bude bydlet u něj. Jeho slova uklidnili Ivany rodiče, že nebude mu smutno samému v baráku.

Ze začátku bylo vše v pořádku a Ivana si chválila strejdu. Neposlouchala lidi z města, co ho znali, že není to dobrý člověk.

Bylo ji kolem 17 roku, když se jí zhroutil svět. Strejda přijel pod vlivem alkoholu, byl arogantní a násilný. Neměla šanci se ubránit, nečekala to ani ve snu.

Hned po incidentu, jak strýc usnul zavolala rodičům, co se jí stalo. Rodiče okamžitě přijeli a vzali jí domů. Ivany táta strýce neskutečně zbyl. Pak nahlásil na policii událost, co se odehrála. Trest dostal za znásilnění, ale od té doby změnila se Ivana na nepoznání. Uzavřela se přátelům a věnovala se jen studiu a přípravu na vyšší vzdělání. Rodiče prodali barák ve vesnici, odstěhovali se do města, aby měli klid hlavně Ivana. I když drželi vše v tajnosti o nepříjemnosti, předci se některý lidi dozvěděli o činu jejího strýce. Koupili si dům na konci města, kde byl klid. Pokaždé o víkendu jezdili s Ivanou do přírody, aby nezapomněla na svůj sen. Moc krát šla nad své síly, ale odvaha byla silnější. Po skončení střední školy rozhodla se studovat na lékařské fakultě. Vybrala si psychiatrii a nervové lékařství. Chtěla pomáhat dívkám co prožili něco jako ona a také o máloleté co trpěli násilím.

I když rodiče ji nedávali najevo, hodně se změnili. Někdy slyšela, že jejích hádky byli o strejdovy, výčitky tátovy, že domluvil bydlení Ivany u něj.

Moc krát viděla, jak táta plakal, když byl sám. Nedokázal se s tím smířit. Už nebyl takový klid, jak znala z dětství. Moc krát vyčetla matce, aby pořád nepřipomínala tátovi událost.

Život ji však připomínal neblahou událost, hlavně když některý z kluků, který studovali s ní, se jí dotknul. Ze začátku byla dost ne právě nejslušnější. I když si časem uvědomila svou chybu, no její pohled na muže se změnil. Nejhorší byli chvíle, kdy matka jí řekla. „Zapomeneš, najdeš si slušného kluka a budeš šťastná. „Moc krát mamince řekla, nepřipomínej mi to už nikdy! Nechci v mém životě muže... Dostudovala s vyznamenáním. Její láska ke skalám navždy zůstala, ale věděla, že už její sen se rozplynul. Hodně se věnovala dětem a dělala schůzky pro mladé holky a kluky. Jak se chránit násilí. Hodně cvičila, hlavně umění na obranu. Svou práci milovala.

Naplnilo ji, že pomáhá lidem.

Každou volnou chvíli s tátou jezdila do zahraničí na hory. Jenže osud ji nedopřál mít pohodu v životě. V ten víkend se rozhodla odjet na blízké skály. Zabalila vše, co bylo potřeba. Kolo bylo připravené, tak odjela za svou láskou. Horolezectví ji pomáhalo zapomínat na vše zlé. Když se vracela domů, poblíž jejích baráku stala se jí osudná chvilka, která ji vzala úplně naděj. Z vedlejší ulici dost velkou rychlostí vyjelo auto a probrala se až v nemocnici. Těžké zranění jí odsoudilo na doživotní chození o berlích.

Nejhorší chvíle byli, že ztratila víru, její duše byla zraněná a nezvládala nést svůj osud.

Dlouhá léčba a hodně operací ji braly sílu. Trvalo dlouho, dokud se mohla postavit na nohy. Rehabilitace ji pomalu pomáhali.

Jednoho dne, zastupovala postarší paní rehabilitačního pracovníka, ji vrátilo i když jen malou naději. Rozhovory s paní ji moc prospívali. Pomáhala ji uvědomit si jak velkou výhodu má, že jednoho dne se postaví na nohy. Nový kloub a operované nohy se vzpamatují. V ni našla doživotní kamarádku, která jí tak moc pomohla. Často jí brala na koncerty, nebo jen na procházku a výlety do přírody. Zatím sloužil vozík, který ji tohle umožnoval. Paní byla vdova, tak si vzájemně pomáhali svou přítomností.

Naučila si ctít si život i když tak nesmírně těžký.

Léta utíkali, vrátila se do práce, rodiče ji pomohli otevřít si vlastní ordinaci.

Blížili se narozeniny 40 let, Ivana slavila s rodinou s kamarádkou, co jí vrátila chuť žít. Na narozeniny paní přivedla i svou kolegyni, která prožila něco v mládi jako Ivana. Když oslavy skončili, Ivana byla vděčná za přítomnost kolegyně. Byli pomalu stejné věkem. Od první chvíle si rozuměli. Spájel je podobný osud a také hudba. Moc krát se často navštěvovali. Někdy se smály svému osudu. Holky, co bez berlí neprojdou tancem.

Obě věděli, že rodinu mít nebudou, ale přátelství, které jím nahradí to, co jím osud vzal.

Vždyť skutečné přátelství, je víc jak láska. Je to naděj, že je člověk, co chápe, co podá ruku i když ji má zraněnou, že neodsuzuje blízkého pro jeho zranění, ale prožívá s ním bolest i radosti života.

Osud oběma vrátil, trochu štěstí.