Zahradník

Autor. Marie G spisovatel

Záhradník.

David byl jedináček, kluk tichý, který od dětství miloval květy a přírodu. Jeho zájem bylo rybaření, kde od dětství věnoval volný čas.

Neměl moc přátel. Nebyl moc oblíbený, jeho povaha k tomu napomáhala.

Nebyl jak jiný kluci, neměl zájem o sport a blbnutí jak jeho spolužáci

Nejvíc času věnoval zahrádce a skleníku kde pěstoval hlavně růže a lilie. Táta mu v skleníku pomohl udělat malé jezírko, kde měl malou fontánku, u které seděl a skládal básně.

Byl snílek, jeho básně byli nejvíc o kráse ženy, laskavé matky a o květech.

Snad o každé květiny věděl, co vyjadřuje.

Když dorostl jeho zájem byl studovat zahradní architekturu.

Po vystudování měl dostatek zájemců o práci.

Uměl vytvořit krásu a dokonalost.

Léta plynuli a rodiče pokaždé mu říkali ... Najdi si už holku, ráda bychom se dožili vnoučat.

Jenže David nespěchal a jeho odpověď byla. ,, zatím jsem tu pravou nenašel“

No matka pokaždé měla odpověď “ nemůžeš najít, když pořád jsi v zahradě nebo u rybníku “

Ranní déšť mu pomohl s políváním, tak za krátkou dobu měl vše hotové.

Odpoledne byl docela hezký čas, tak se vybral k jezeru.

Kousek od jeho bydlení uviděl nádhernou zahradu plnou růži a spousta jiných květů.

No nejvíc ho zaujala mladá holka. Jak něžně hladila snad každou růži.

Zastal a koukal na ní. Měla v ruce nůžky a upravovala květy.

Když najednou přijela k oplocení a zeptala se Davida, “ hledáte něco? “

Né promiňte jen jsem se zakoukal jakou něhou se staráte o květy.

Když se koukla a její oči uviděl, cítil zvášní pocit, takový hřejivý, jiný, co dosud neviděl. Navíc její smích ho úplně vykojelil, neuměl říct ani slůvko.

Pak se omluvil a odešel k jezeru.

Zkoušel, zda nechytne rybu, co se mu už delší dobu nepodařilo.

Pak krmení vysypal do jezera a jen tak seděl a jeho mysl se vrátila k dívce co vyděl.

Když se zatmívalo vrátil se domů a po večeři zašel do skleníku. Sednul si u fontánky a skládal písmenka o neznámé dívce.

Její krásu přirovnával k růži, něhu, co viděl popsal jako orchidej a v hlavě mu přeběhlo rčení o lilie, která znamená „miluj mě“.

Dost často zajel autem poblíž jejího domu a sledoval jí.

Zatím nenašel odvahu ohlásit jí a popovídat si.

Byla sobota a zase zajel k jejímu domku. Zpozorovala ho, a tak zašla za ním.“ Vy mě sledujete?“

David horko těžko odpověděl, celý rudý konečně našel slůvko.

Promiňte máte nádhernou zahradu, vše vysazené, jak má být, každý květ má své místo.

Jsem také zahradník proto jsem Vás někdy sledoval u práci.

Jen se usmála a řekla. jmenuji se Lenka“ a jaké jméno máte Vy?

Jsem David, věnuji se zahradní architektuře, proto mě tak zaujala Vaše zahrada.

Lenka na to odpověděla “ Jsem učitelka a miluji květy“

David konečně navrhl, zda by někdy nešla na kafé, ráda by si popovídal.

Vyměnili si čísla telefonu a Lenka řekla, moc ráda zajdu na kafé, pak se ohlásím.

David se rozloučil a celou cestu ji měl před očima.

Když došel domů v rychlosti se najedl a šel k jezírku.

Snil o ni, jak nádherné by bylo, kdyby zůstali přátelé. Věděl, že má milující srdce, když má ráda květy.

Každý den čekal na telefon, doufal, že se Lenka ohlásí.

Měl zájem pěstoval v jezírku vodní orchideu – leknu.

Konečně nastal den setkání. Cítil se zvláštně, měl trému, jak setkání dopadne.

Nikdy nebyl s holkou a měl strach, jak bude vést diskuzi.

Lenka viděla, že David je v rozpacích, tak mu řekla “ buď v pohodě“

Omluvil se, Víš ja ještě nikdy nebyl s někým sednou si na kafé a vůbec nikde.

Doteď jsem se věnoval jen práci rybolovu a psaním.

Objednal kafé a zákusek.

Po chvíli našli společnou řeč. Oba milovali květy tak měli o čem pořád povídat.

Davida hodně překvapilo, když Lenka řekla ja jsem také jak se říká tichý blázen, často si zajdu k jezeru a někdy si postavim stan a zůstanu u jezera.

Měl velkou radost, že potkal spřízněnou duši.

Pak ji řekl, že píše básně.

Tak David řekni mi alespoň jednu.

Chvíli přemýšlel a pak říkal.

Jsou chvíle, když člověk smutek má,

no ten co květy rád má,

ví, že květ pohladí jeho zrak,

pohladí jeho duši.

Jen milovník květů ví,

že darovat květ utrhli,

je jako zničit krásu,

květ je nejhezčí v květináči darovat,

pak člověk pozná,

že milujete život ne smrt.

Její pohled byl nádherný a slzička na jejím líci se leskla.

Děkuji Davide, je vidět, že máte cit pro krásu.

Dlouho do noci seděli v kavárny.

Po cestě domů ji požádal, zda ji může chytnout za ruku. Souhlasila.

Slíbili si, že zase se sejdou ale teď u vody. Uvidíme David, kdo má větší štěstí a zasmála se Lenka. David půjdeme na mé místo kde chodím já a pak mi ukážeš kde lovíš Ty.

Hodně krát si zajeli lodičkou po jezeru bylo dost velké.

Uplynul rok od poznání a David navrhl, že se vezmou. Lenka souhlasila, nebo věděla, že našla toho pravého muže. David se nastěhoval do baráku k Lenke, měla jen maminku. Rodiče nejdřív chtěli, aby bydleli u nich, ale pochopili Lenčinu situaci.

Pak navrhli že by přistavili pro ně domek a Lenčina maminka bude s nimi bydlet, tak bude rodina spolu.

Po dvou letech se Davidovi a Lenke narodili dvojčata.

Domek bych hotový tak byli šťastný.

Rodiče jím hodně pomáhali s dětmi, tak věřili v šťastný život.

Otevřeli si květinářství a Lenka zůstala doma. Lidi ráda kupovali květy, nebo byli nádherné, Davidov táta jim moc pomáhal, udělali velký skleník, aby bylo dostatek květu na prodej. Bylo to namáhavé, ale zvládali to spolu s rodiči.

Jenže osud jím nedopřál dokonalé žití dloubou dobu.

David dělal u jednoho zákazníka nádhernou zahradu, když ve chvíli se spustil silný vítr a déšť. Chtěl ještě uschovat květy a ze stromu poblíž domu se urvala velká větev a zasáhla ho.

Měl těžké zranění hlavy a zad.

Dlouhou dobu byl hospitalizován, ale úraz zanechal trvalé následky.

Lenka a rodiče mu věnovali všechnu sílu.

Pořád věřili, že vše bude v pořádku. Silné bolesti hlavy se netišili. Po čase zjistil lékař, že musí postoupit operaci, nádor v místě, co nevěští nic dobré.

Po operaci upadnul do komy a lékaři nedávali naděj.

Celá rodina byla nešťastná.

Lenka viditelné zhubla i když děti a rodiče se snažili ji povzbuzovat, že musí věřit ve zlepšení stavu Davida. Po půl roku odešel navždy.

Když Lenka uklízela jeho věci našla dopis, kde byla napsaná báseň.

Chvěli se jí ruce, když ho otvírala, musel ho napsat po návratu z nemocnice.

Milá moje láska a děti.

Život je někdy krutý a nepochopitelný,

Věřil jsem na dokonalé žití,

věřil jsem, že jednou budu vést své děti k oltářů,

věřil jsem, že zestárnu s Tebou láska moje,

Jenže osud mi nedopřál prožít stáří,

nedopřál mi hladit Tvou tvář,

nedopřál mi vidět Tvůj úsměv,

nedopřál mi cítit teplo Tvého těla,

nedopřál mi cítit Tvou vůni.

Jediné, co prosím, ženo má drahá,

neplakej a jednou se spolu zase setkáme,

tam, kde už žádná bolest není,

tam na louce plné květů,

tam se naše duše spojí.

Lenka po přečtení upadla u srdce cítila hroznou bolest. Rodiče dostali strach, zda se jí něco nestalo, no bola to jen bolest smutku.

Když se vzpamatovala, dala přečíst dopis obou rodičům.

Večer Davidové rodiče řekli,“ Lenko navždy zde je Tvůj domov, domov Tvé matky a Tvých dětí“

Pomůžeme Ti s dětmi, Jsi naše vše.

Jenže neštěstí neodešlo, Lenky maminka onemocněla a také se odebrala na věčnost.

I rodiče Davida, se krátce po sobě odebrali na nenávratnou cestu.

Lenka už nezvládala květinářství a práci kolem květin i když přijala pár lidi. Rozhodla se ukončit podnikání.

Děti vyrostly a pomáhali ji láskou zvládat život.

Založili si rodiny a Lenka dožila svůj život u své dcerky.