Vzájemné obětování.

Autor. Marie G spisovatel.

Vzájemné obětování.

Příběh sourozenců, který svůj život obětovali jeden pro druhého.

Jan a Věra žili v malé vesnici na Slovensku. Jejích rodiče neměli štěstí dlouhého života. Pavel a Kristína se seznámili v čase kdy byla povinná vojenská služba. V tom čase bylo pravidlo, že Slovenský kluci působili v České republice a zase kluci z Čech na Slovensku. Pavel sloužil ne hranici s Německem. Tam poznal Kristínu, která dělala v blízké nemocnici. Když měl Pavel úraz a musel na ošetření do nemocnice tam uviděl holku co mu padla hned do oka. Trvalo delší dobu, ale získal si její srdce.

Když ukončil vojenskou povinnost, rozhodl se zůstat a dělat řidiče sanitky v místní nemocnici. Nemohl opustit svou lásku, měj ji v srdci. Po půl roku ji požádal o ruku. Kristíny rodiče souhlasili, tak se naplnilo jeho štěstí.

Po dvou letech, ale Pavel toužil vrátit se na Slovensko nebo miloval svůj rodný kraj, přírodu a své rodiče, který měli už hodně let. Kristýnka ze začátku radost neměla, ale její láska byla silnější, tak následovala svého manžela.

Bydleli s Pavlovi rodiči, měli velký dům a také statek. Byli šťastný, syn přijel domů. Pavlovi rodiče měli moc ráda Kristýnku, byla šikovná a zvládala vše jak práci v nemocnici, také kolem domu. Po roku se narodil Jan, jméno po dědečkovi. Radost zavládla v rodině. Pavel byl po tátovi, miloval práci kolem dřeva. Pomáhal tátovi restaurovat starý nábytek o který měli lidi zájem. Každou volný chvíli byl s tátou v dílně. Když viděli, že zájem o nábytek je velký, ukončili hospodářství a ponechali si jen co potřebovali pro sebe.

 O 4 roky přišla na svět Věra. Pavlovi rodiče pak za krátkou dobu co přišla na svět Věra odešli na věčný odpočinek. Pavel pokračoval s prací kolem restaurování nábytku, ale když ušetřil peníze nakoupil různé nářadí na výrobu nábytku. Život ubíhal rychle, Jan a Věra rostli jak z vody. Jan po ukončení základní školy se rozhodl pro Lesní průmyslovku. Věra byla šikovná, dobře se učila a pokaždé říkala budu jak maminka... zdravotní sestra… Život jako děti měli moc hezký. Jejích rodiče však štěstí moc neměli. Obcházela je pořád nemoc, časté zápaly plic u tátu a ženské problémy maminky. V 15 letech Jána a 11 letech Kristýnky ztratili tátu, tuberkulózu. Maminka to těžko snášela, byla zamlklá, nebyla to ta veselá žena, máma. Po dvou letech odešla i ona.

Jan a Věra se měli moc ráda, Jan ji vždy chránil a pokaždé řekl …Nikdo a nic Ti nesmí ublížit… Po smrti maminky chtěli vzít Věru do dětského domova, ale s pomoci starostu vesnice a také ředitelství školy pomohli Pavlovi, aby sestřička zůstala se svým bráchou. Škola umožnila Janovi dokončit a odmaturovat školu dálkově. Jan dělal vše, aby Věra v pohodě ukončit základní školu a pak nastoupit na střední zdravotní školu. Jan se staral o domácnost a o zvířata co měli doma. Neměli moc kamarádů, jen pár ze studia. Hodně pomáhali starším lidem. Byli vychování ctít si senioři a také byli hodně věřící jako jejích rodiče.

Jan neznal posedávaní v hospodě, vše věnoval výchově sestry a práci. Od rodičů se naučil vařit a když něco neuměl moc ráda mu pomohli sousedé. Věra také učila se kolem domácnosti, tak Jan měl dost času na výrobu nábytku. Časem si vzal na pomoc dvou postarších muže, který mu pomáhali. Měli dostatek peněz po rodičích ale i z výroby nábytku a různých výrobků.

Věra dostudovala školu s vyznamenáním. Byl hrdý na ní. V jejích vesnici potřeboval obvodní lékař zdravotní sestru tak získala práci, která ji moc vyhovovala, že nemusela z vesnici docházet do města. Společně zvládali vše. Moc krát Věra říkala Janovi… Najdi si dobrou manželku, léta utíkají a nemůžeš pořád mít strach o mě, už si se obětoval pro mě hodně… Jan se pokaždé smál, neznám hodnou holku žádnou a najít si nějakou co by Tě neměla ráda to budu raději sám.

Jenže i on říkal…Věrko a proč Ty si nenajdeš vhodného partnera… Smáli se a Věra pokaždé odpověděla. …Bráško koukej dnes kluci znají alkohol a jsou dost hrubý, to bych nechtěla. Snad Ti nevadí, že jsem zde, doteď jsi se obětoval Ty mě, teď se budu starat o Tebe já… Nééé, to nikdy, Ty víš, že bych si nedokázal představit, kdybys odešla… Nezapomínali na rodiče a často jezdili na hřbitov. Jejích hrob byl samí květ.

Jejích soused ne právě nejlepší si přivedl manželku, na kterou byl hodně zlý. Ráda jí podváděl s jinýma ženami, ale hodně rád měl alkohol. Drogy musel mít, když neměl peníze ubližoval své ženě. Moc krát jí Jan ochránil, když soused byl hrubý. Věra ji vzala k nim, aby ji ochránila. Policie byla častý návštěvník u souseda, nebo ubližoval i lidem v okolí. Jan sousedku znal z času studia, byli docela dobrý kamarády. Jednou, když byl soused hodně slitý, podpálil stodolu, co byla dílna, kterou měl Jan. Když policie zjistila, že to byl soused byla podané trestní oznámení za žhářství. Proto že měl hodně přestupků a výtržnost, hlavně pod vlivem alkoholu dostal trest nepodmíněný, 2 roky. Sousedka hned podala o rozvod. Soused dostal zákaz přiblížení.

 Jenže po návratu z vězení napadl Jana s krompáčem a zranil mu páteř. I přes operace, Jan zůstal ochrnutý. Hodně Věře pomáhala sousedka, jak kolem práce v domácnosti, tak starostlivost o Jána. Jan a Věra se rozhodli, aby se k nim, nastěhovala, že nebude sama a ony dva jí mají ráda. Jan se rozhodl prodat dílnu a také dom co měli po rodičích. Sousedka Anna pomáhala najít menší domek, poblíž Věřiny práci. Anna si udělala kurz rehabilitace, aby nemuseli pořád jezdit do nemocnice na rehabilitaci. Pak se dozvěděli, že souseda našli oběšeného ve vězení. Byl arogantní také tam.

 Konečně Anna našla klid v duši a nemusela se bát, že jednou se zase vrátí soused Po delší době Věra a Jan navrhli, aby si vzala za manžela Jana. Chtěli, aby jednou až některý z nich nebude, aby měla nárok na dědictví. Nejdřív Anna nechtěla, ale po dlouhé prosbě souhlasila. Jan ze začátku moc nesouhlasil ze, sobášem … jsi mladá Aničko, najdeš si hodného muže, co si Tě bude ctít… Ne, nechci už žádného, to, co jsem zažila stačilo a mladá nejsem, jsem starší od Tebe Jan o 2 roky… Žili v pokoji a šťastný. Jenže jak se říká, smůla nechodí po horách, ale po lidech. Blížili se Vánoce, Věra a Anna jeli na nákup, aby měli vše, jak se patří. Když přijeli z nákupu hrůzou zkameněli. Jan ležel na dvorku, vozík byl převrácený a Jan nejevil známky života. Když přijela policie, zjistila, že Jan upadl hlavou na skálu, co byla poblíž chodníku. měl rozseklou hlavu. Když jeho tělo odvezli do nemocnice, lékař určil příčinu smrti vykrvácením do mozku.

Zavládl smutek. Obě dlouhou dobu se neuměli vzpamatovat a dělali si výčitky, že neměli jezdit obě na nákup. Neuměli pochopit proč Jan šel ven. Trvalo dlouho dokud se zmírnil smutek v jejích srdci. Nejdřív chtěla Anna odejít, ale Věra ji nedovolila. Zde je Tvůj domov, náš život. Budeme si pomáhat dožít jako sestry, kamarádky, ale věřím, že neodjedeš a nenecháš mě ve smutku. Pak už žili společně a ve vzpomínkách. Časem Anna získala práci v rehabilitačním středisku. Věra do doby, kdy šla do důchodu, dělala pořád u obvodního lékaře.

Jejích přátelství bylo skutečné.