Teplo ze srdce

Trochu zvláštní příběh, ale mě dal hodně a pohladil mou duši.

Před pár dnami jsem potkala ženu- kolem 80 let mohla mít, ale její příběh nezapomenu do konce svého žití. Viděla jsem jak krmila chlebíkem ptáky a jednou si dala kousek sobě a pak zase nadrobila ptákům. Nedalo mi to a poprosila jsem zda si můžu přisednout. S úsměvem odpověděla…. „Budu moc ráda, nebo s nikým nemluvím, dnes jsou lidi jiný, každý je sám pro sebe.“ Bylo dost chladno tak jsem ji navrhla zda by chtěla jít na chvíli ke mne. „Dáme si horký čaj a sušenku“ Souhlasila a já byla ráda. Hrozně ráda poslouchám starší lidi, jejích příběhy životem a někdy je mi hrozně smutno, když vypráví jak děti zapomněli na rodiče, který už nemají sílu pomáhat.

Přijeli jsme ke mne tak jsem hned udělala čajík, ale zeptala jsem se zda má ráda a někdy si udělá kávu. Bolela mě její odpověď „víte paní nevychází mi z důchodu koupit co mám ráda“. Tak jsem udělala kávu a nabídla sušenku. Zeptala jsem se jí zda ji můžu říkat babičko. „Jo budu ráda“ Pak mi navrhla, že hrozné ráda dělá koláče ke kávě. Když jsem ji řekla, bohužel to nedělám a popravdě ani neumím. Tak mi řekla ,, uděláme mám dost času a večer je daleko, jestli Vás nenudím a neberu vás o čas. … Ne né jsem doma, už nedělám. Ale když mi budete říkat ,co mám dělat uděláme koláč spolu. Oči se ji rozesmáli, bylo to vidět. Sedla si ku stolu a vše jak říkala jsem dělala.

 Na poprvé byl

moc dobrý, jste šikovná, odpověděla. Pak jsem se jí zeptala na jméno a já řekla své, jmenuji se Věra. Ona se zasmála a její odpověď ,to jsi zapamatuji nebo i mé jméno je Věra. Spolu jsme se s chutí zasmáli. Měla takový zvláštní hlas, příjemný, jak když Vás někdo pohladí. Pak jsem jí poprosila zda by mi mohla něco o svém životě říct. ...Jo ráda… Pocházela jsem z chudé rodiny, nemám školy, musela jsem pomáhat rodičům ,aby nás vychovali. Od 16 let jsem dělala v blízké cihelně. Do práce jsem jezdila pěší, přes louku a kolem potoka. Trvalo to tak kolem hodiny, ale byla jsem mladá, tak to nebyl problém. Doma jsem měla ještě 3 sourozence mladší, tak jsem se snažila, abychom měli dostatek jídla. Táta měl úraz v práci tak byl doma a dělal košíky, byli nádherné. Maminka je chodila prodávat na trh. Měli jsme vše ,co bylo potřeba k životu. Hračky táta dělal pro sourozence s dřeva nebo ze slámy, ale měli jsme je ráda. Na Vánoce vždy udělal jinou a maminka zase nakoupila postupně oblečení, které jsme si šetřili do kostela, doma jsme měli starší. Po třech letech bylo mi 19 let, jak jsem šla do práce u potoku seděl docela pohledný kluk a opékal si rybu co chytil. Jedl to bez chleba, tak jsem se zeptala jak mu to může chutnat. ...Ale chutná, když je člověk hladový… Tak jsem mu kousek ze své svačiny co jsem měla sebou dala. Ptal se, kde jdu tak zavčasu ráno, zda se nebojím. … Ne né nebojím, zde žijí dobrý lidi a co Ty zde děláš?… Ale hledám si práci tak jsem zde zůstal bylo už dost tma… Na to jsem mu řekla, ...pojď se mnou možná budou potřebovat pomocnou ruku… Tak jsme jeli spolu do práce. Vzali ho a denně jsme spolu chodili dělat. Bydlení si našel kousek od nás. Po roku poznání přišel za tátou ,požádat zda by si mohl mě vzít. Byla jsem překvapená ,ale také ráda, líbil se mi už dlouho. Rodiče souhlasili a tak za dva měsíce jsme měli svatbu. Nastěhoval se k nám a byl hodně pracovitý, moc pomáhal tátovi hlavně s dřívím, co už já nemusela dělat. Po roku se nám narodil kluk. Šetřili jsme, aby až doroste mohl jít do školy, ne jako já a můj manžel. Byl také z chudé rodiny. Když dorostl jel do města studovat, byl hodně šikovný a dobře se učil. Vybral si stavební školu. Bavilo ho navrhovat domy, budovy. Dělali jsme hodně, nebo chtěl dál studovat architekturu. Krátce po vyučení si našel holku, byla z bohaté rodiny. Moc k nám nejezdil, nevěsta si to nepřála a tak jednou za rok přijel sám a přinesl nám pár dárků. Nevyčítali jsme mu, měl svůj život, jen jsme byli trochu smutný. Čas utíkal, rodiče se odebrali na věčný pokoj. Zůstali jsme samy v rodičovským domě. Když nám mělo být líp, manžel vážně onemocněl a po roku zemřel. Od té doby jsem sama. Nejhorší to bylo o Vánocích. Nepozvali mě, jen jak pokaždé syn donesl něco k jídlu a malí dárek. Tak takhle žiju už pomalu 20 let. Slzy mi tekli a hrozně mě to bolelo. Jak se může někdo takhle chovat. Byl už večer a já ji navrhla at přijede kdykoliv, že budu ráda. Chodila často a učila mě dělat koláče i když jsem niky neprozradila, že je nemusím, nechtěla jsem ji zkazit radost. Jediné co jsem měla ráda byli zelné na slano té mi chutnali a ještě syrové a povidlové buchty. Štrudl mě naučila jíst, ale jen makový. Většinu co jsme dělali jsem pak rozdala lidem co jsem znala, že jsou na tom podobně jak ona. Byla tak šťastná, že může pomoct i když jsem to nepotřebovala. Je hezké vidět, že uděláte radost člověku i maličkostí. Jeden krát bylo to co měla důchod, seděla u mě a najednou někdo zazvonil. Šla jsem otevřít nečekala jsem návštěvu, tak jsem byla překvapená. Byl to její vnuk a volal jí ven. Slyšela jsem jak od ní chce peníze, ale nemohla mu dát víc jen pár korun. Pak jak vyšel ven, kde ho čekali kamarády, jsem zaslechla… nedala mi stará víc… Na to jsem se omluvila a šla jsem ven. Mé slova nezapomene určitě do konce života. Nestydíš se žebrat u babiny peníze? Co jsi to za člověka? Vždyť ona nemá pomalu ani na chléb. Rodiče mají, proč neřekneš  tátovi anebo  mámě! Jeho kamarádi se skloněnou hlavou odešli. Pak jsem se vrátila a viděla na jejích očích, že plakala. Pohladila jsem jí. ...Nebojte , už tak skoro nepřijede… Na Vánoce byla vždy u mě spolu s mou rodinou. Moc si jí oblíbili. Doteď je mou starší kamarádkou a jsem ráda, za den kdy jsem ji poznala.

Co chi příběhem říct? Mějte úctu k svým rodičům , seniorům nebo život Vám to může vrátit. Nikdy neříkejte, mě se to nemůže stát, buďte příkladem pro své děti, pak se takhle k Vám nezachovají.