Tajemství v srdci.

Autor. Marie G.

Tajemství v srdci.

Příběh o tajemství, který si lidi nosí do konce žití.

Liana, mladá holky, která studuje architekturu na preferované škole v městě, které ji doporučila babička. Škola, kde se dostali jen děti z bohatých rodin, ale babička tam znala bývalého rektora z dávných časů, kdy i ona tam studovala.

Její slova byla. Tam najdeš to správné místo pro svůj život.

Liana se dala přeložit, teda spíš to vše zařídila babička.

Byla jsem hodně silná vše, co zvládala jsem sama udělat jsem udělala. Měla jsem na paměti tatínkův odkaz, „Nikdy nečekej pomoc od jiných lidí, nebo jim to nikdy nesplatíš. Když v životě něco uděláš anebo jen chceš, nesvěřuj se přátelům, mohou to jednou zneužít. Dělej vždy co Ti srdce káže, vždy si obhajuj pravdu a nikdy se neskloň k nepravdě.“

Proto mě říkali rebelko.

Na předchozí škole jsem byla trenérkou a hrající kapitánkou mužstva. Sport byl má obliba. Největší láskou bylo kreslení plánů na neobvyklé stavby. Hodně mě inspirovala Japonská a Asijská architektura.

Podle vyjádření vedení bývalé školy jsem byla nejlepší ze studujících, možná proto ani babička neměla problém vybavit tak preferované školy.

Jediné, co my chybělo byla má rodina táta a maminka, nebo studium byl v zahraničí.

Domů jsem se dostala jen o prázdninách, ale byl to poslední ročník tak jsem se snažila vše zvládnout.

Některý studenti mě moc nemuseli z důvodu rozhodnutí dekanem školy, když navrhl mě vést jako kapitán basketbalistek i zde. Když mě poprvé představil kolektivu hráček zazněli slova o tom, že má předavší škola vždy získala 1 místo zásluhou tvrdé práce.

Neměla jsem z toho radost, ale půlka hráček toužila, aby získali prvenství v soutěži. Po celý rok, jsme hráli úspěšně, tak zisk mitra jsme pro školu získali. Až pak celý kolektiv mi poděkoval.

Po skončení školy mi rodiče vybavili stáž v Japonsku. Byl to splněn můj sen.

Tam jsem poznala profesorku a její partnerku, kterou jsem si moc oblíbila. Nebyla jsem jinak orientovaná, ale cítila jsem v srdci, že takovou ženu bych chtěla mít ve svém životě. Byla moc hezká a obdivovaná ve své krajině jako architektka. Její partnerka byla také architektka, ale neměla tolik nápadů a vizi, jak měla Kim. Tak se jmenovala profesorka, kterou jsem měla ráda. Svůj obdiv jsem měla v srdci a nikdy jsem to nedala najevo.

Kim, byla překvapená, jak precizně dokážu nakreslit co bych chtěla jednou postavit v mé vlasti. Stali jsme se kamarádky na celý život. Někdy její partnerka žárlila, jak o mě vypráví Kim, ale přesvědčila jsem jí, že obě mám moc ráda a nikdy na ně nezapomenu.

Byli noci a nevím proč jsem na ní pořád myslela. Neměla jsem zájem o hlubší přátelství se žádnou ženou a také mě moc nebrali ani kluci. Vnímala jsem jen co chci v životě dosáhnout.

Zájemců z řadu kluků bylo hodně, ale já se věnovala jen kreslení, co jsem chtěla, aby jednou jsem vytvořila něco jiné, nejen obyčejné domy, které se v té době stavěli.

Po návratu z Japonska jsem ještě rok žila v Thajsku, krajině, co se dotkla srdce mého také.

Obdivovala jsem i jejích kulturu.

Po návratu domů, jsem své projekty poskytla stavební společnosti, které se jím líbili.

Uběhlo pár let a najednou jsem dostala zprávu z Thajska a velký zájem o stavbu v jejích krajině. Pak jsem se dozvěděla, že právě Kim jím poskytla mé návrhy.

Jenže doma v mé krajině jsem potkala muže, který měl podobné zájmy jako já. Po roce poznání jsme se vzali, ale mé manželství mě hodně omezovalo, hlavně neustálím manželovým návrhům o dítě. Bylo to v době, kdy už jsem přemýšlela o rozchodu. Nedokázala jsem být matkou a žít se starostmi o rodinu i když mé rodiče by to uvítali.

Pořád jsem měla na mysli to pozvání do Thajska a také zase navštívit Japonsko. Měla jsem ráda jejích žití, starostlivost o zdraví, sport a studium dětí. Už v té době pokládal svět Japonce za nejmoudřejší lidi po stránce vzdělání.

Do Thajská jsem zaslala kompletní náčrty a vše co by potřebovali na úspěšnou realizaci mého projektu.

Když jsem své rozhodnutí oznámila svým rodičům, že si chci rozejít z manželem, moc šťastný nebyli. Když pak si uvědomili, že můj život a mé cíle jsou jiné přijali to. Trvalo dost dlouhou dobu, co jsem opět byla volná.

Už mi pak nic nebránilo pokračovat v mém rozhodnutí jít na delší dobu do Japonska.

Kim to překvapilo, ale i potěšilo. Ztratila partnerku, která nedokázala bojovat se svou chorobou.

Navrhla mi bydlení v její rezidenci. S radosti jsem to přijala, nemusela jsem docházet k ní.

Pak jsme společně tvořili projekty, které si získali obdiv. Největší náš společný projekt v mezinárodní soutěži byl vybrán za nejlepší a postavený v Osake i když měli zájem o něj v Tokiu.

Když jsme si udělali volno navrhla jsem ji, aby poznala i mou vlast.

S radostí to přijala. Po příchodu mé rodiče pořád se ptaly, zda k ní cítím něco víc jako k společnice. To jsem odmítla. Ano měla jsem jí moc ráda a někdy jsem přemýšlela jaké je spolužití dvou žen. Vždy jsem to zavrhla, nebo měla můj obdiv. Vše, co jsem k ní cítila zůstávalo v mém srdci a nikdy bych nechtěla ztratit osobu, která byla milovaná svými studenti, kteří jí často navštěvovali i po skončení studia. Byla citlivá a ochotná pomáhat vždy, nebo její úsměv a pokora s ní dělali vzácného člověka.

Rodiče si jí moc oblíbili, byla v jejích věku a také po stránce vnímaní života měli hodně společné.

Když jsem je viděla, jak spolu komunikují, obdivovala jsem je a tehdy pokaždé jsem si v mysli promítala, že bych s ní chtěla žít víc jako se skvělou kamarádkou. No ale pak jsem to zabednila. Její skutečné přátelství bylo pro mě víc jak poznat život se ženou.

Po návratu do Japonska, ale stalo se, že onemocněla a také lékaři ji nedokázali vyléčit. Bylo mi hrozně, když mi to oznámili. Před koncem žití, mi celý majetek a vše odkázala a malou chvíli před koncem žití mi řekla slova co mám pořád v mysli. „Naučila jsi mě milovat Tě, ale bylo pozdě na společný život.“ Tehdy jsem jí řekla, že jsem jí milovala, ale nedokázala jsem jí to říct. Poslední polibek a byl to jediný co jsem jí dala ve chvíli kdy opouštěla její duše tenhle svět.

Do konce života jsem už nehledala žádné přátelství a odevzdávala jsem své znalosti studentům, které jsem pak i já učila. Tajemství mé lásky k ženě odešlo se mnou.

Někdy si říkám, zda měla jsem ji to říct, ale strach z jejích ztráty mi to nedovolil.

Proto je víc lidí, co nedokážou říct někomu a někdy i hodně blízké osobě miluji Tě.

Pak když je pozdě uvědomí si, že proč si nenašli čas a odvahu říct co cítí.