Smrt lidského anděla.

Autor Marie G spisovatel

Smrt lidského anděla.

Ten den byl jiný od rána jsem cítila, že štěstí budu mít. Byla jsem pozvaná na narozeninové party mého kolegy. Jen co jsem vešla do místnosti, kde byli hosté, měla jsem zvláštní pocit, jedna dívka, se pořád na mě dívá. Moc jsem se nebavila, dost mi to vadilo. Kolega přišel ke mně a zeptal se. Co je Klárko? Nelíbí se Ti mé party, jsi nějaká jiná, žádný úsměv a odmítáš i tančit, nepoznávám Tě. Pák party skončila a já se vybrala na tramvaj.

 Byla jsem zamyšlená a ani jsem si nevšimla, že přecházím přes cestu, aniž bych se rozhlédla, zda nejde auto, jsem vstoupila do vozovky. Najednou jsem cítila, že mě někdo chytil za ruku a strhl dozadu. Ve zlomku vteřiny, se obrovskou rychlostí prohnalo auto. Když jsem se vzpamatovala stála vedle mě holka z party. Děkovala jsem, že mě nejspíš zachránila. , Neděkuj “ „Jsou věci, které prostě vím, cítím, když je někdo v nesnázích a hrozí mu zlé a já to hned viděla, jak jsi přijela na party“ řekla a usmála se na mě.

Od toho večera jsme byli kamarádky. Nepamatuju si, že bych byla s nějakou kamarádkou takhle v pohodě. Často jsme si zašli na kafé, vyprávěla mi, že cítí, když se má něco zlé stát, a proto za mnou jela. Rozuměli jsme si takřka ve všem. Jediné, co neměla ráda bylo lezení na skály.

Znali jsme se už delší dobu, ale nikdy v životě se mi nepodařilo ji přimět, aby si to vyzkoušela. „Je to nebezpečné, bojím se o Tebe, jestli chceš být napořád mou dobrou kamarádkou nesmíš lézt na skály,“ říkala vážně. Nechtěla jsem ztratit super kamarádku, tak jsem nejezdila s přáteli na skály.

 Vzpomínám si i na jiné okamžiky, kdy zcela nepochopitelně zvážněla. Měli jsme jít na návštěvu k její rodině, když už bychom měli odejít z mého bytu, byl nejvyšší čas, abychom nepřijeli pozdě na oslavu její tety, když se Dominika zadívala někam pro mě do neznáma a pak mě chytila za ruce. „Ne, chvíli ještě zůstaneme.“ Nechápala jsem. Stáli jsme u dveří na ulici, v ten moment se náhle ozvala hrozná rána. Když jsem otevřela dveře, spatřila jsem před domovními dveřmi hromadu suti. Zřítil se kus omítky. To bylo podruhé, co mě Dominika nejspíš zachránila. „Jsi můj anděl strážný,“ říkala jsem jí.

Bylo léto a já chystala pro ni překvapení. Vybavila jsem dovolenou do zahraničí. Chtěla jsem, aby poznala krásu Francie, po čem tolik toužila, ale zatím neměla šanci. Večer jsem ji pozvala do divadla a pak na večeři, kde jsem jí řekla o překvapení. Usmála se, ale v jejích očích jsem viděla i slzy. Zašeptala: „Do smrti Tě budu mít za nejvzácnějšího člověka, opravdovou přítelkyni.“ Byla jsem přesvědčená, ale i překvapená proč takové slova řekla, ale měla jsem radost. Také jsem jí řekla, Dominiko pro mě jsi ten nejvzácnější člověk“ 

Uplynul týden, neozvala se a nebrala mi telefon, když mi v kapse zazvonil mobil. Slovům její mámy jsem vůbec nerozuměla, až po chvíli jsem se vzpamatovala. Můj mozek se bránil tomu uvěřit. Že Dominika umřela. „Víte Klárko, Dominika byla hodně nemocná, měla nádor na mozku, ale nikomu to neřekla a měla schopnost vidět věci co lidi nechápali.“ Odešla náhle, z vteřiny na vteřinu, praskl jí nádor a ona věděla, že má už jen krátkou chvíli. Děkuji, že jste ji udělali malou chvíli šťastnou.“

Pomáhala jsem Dominiky rodičům zařídit pohřeb a všechny nezbytné záležitosti. Bylo mi hrozně. Dlouho jsem se nedokázala vzpamatovat, že už není.

 Od Dominičiny smrti uplynul víc jak rok a na pozvání přátel jsem souhlasila, že půjdu s nimi na skály do Rakouska. Po dlouhé době jsem vybrala vše na výstup. Vtom momentě, jak jsem připravovala výstroj, jsem si vzpomněla na Dominiku a že musím jít na hřbitov.

 Vyjela jsem na kole poloprázdnou ulicí směrem ke hřbitovu. Najednou se proti mně vyřítila dodávka. Silnička, vedoucí od baráku byla příliš úzká a já si v té vteřině uvědomila, že nemám šanci. Náraz… a pak už nic.

Probrala jsem se v nemocnici, kde mi lékaři sdělili, že prý jsem měla ohromné štěstí, a že kromě otřesu mozku nemám vážnější zranění, ani zlomeninu

. Po návratu z nemocnice mi soused řekl „Holka měla jsi štěstí s kolem si přeletěla živý plot. Pojď se podívat, mám to kolo u sebe na dvoře,“ Stála jsem nad kolem, zadní kolo bylo zmáčknuté, jako by ho uchopila nějaká neviditelná ruka.

 Byla to určitě Dominika, která odvrátila mou smrt? Nevím, ale od té doby jsem na skály nelezla.

 Vždycky, když jí jdu položit kytku na hrob, zašeptám: „Měla bys radost, můj anděli, už nikdy na skály nepolezu!“

Od té doby věřím na andělé, na lidi, co mají dar pomáhat a chránit.