skutečnost

Skutečnosť.

 Autor. MarieG

Sedím v parku a užívám si zpěv ptáků. Pozoruji lidi, úsměv však nevidím. Smutné tváře, pohled bez naděje. Proč to vlastně tenhle svět dovolil z lidí udělat bídné tvory. Když jsem přemýšlela, zpoměla jsem si na chvíli z rána. V krámě pláč dítěte a její slůvka slyším pořád. Maminko prosím ja bych tak moc chtěla bonbon nebo malou čokoládu. Její matka smutně odpovědět malé dívenka musela. Ted nemůžeme, musíme koupit abys měla co jíst, víš že táta je bez práce. Hrozně zabolelo mě u srdce. Přistoupila jsem k paní a řekla, prosím dovolte mi koupit malé princezně bonbony, ona za tuhle dobu nemůže. Vzala jsem za malinkatou ručičku holčičku. Vyber co by jsi chtěla. No maminka jí říká, jen jedny at ti paní koupí. Je to tak bolestné slyšet to ti stačit musí. Děkovali obě dvě a já měla dobrý pocit. Pak sedla jsem si v parku jak psala jsem a zrak mi padnul na seniora co v koši na odpadky sbírá kousky z cigaret, opodál zas hledal další v kontejneru co by snědl možná na večeři. Kousek dál seděla starší paní, v ruce kousek chleba pojídala, to už bylo na mě moc. Odjela jsem do krámu a nakoupila jídlo a pití. Když jsem se vrátila a rozdělila nákup, slzy lidem padali. Pak jím řekla jsem, tohle jste volili, nechali jste se svést vrahmi a zloději. Lidé bez charakteru a cti, zaprodávají naší krásnou vlast, rozhazují a vůbec nemají pochopení, že peníze v kase státu jsou vydřené rukami lidi co přispívat musí. Nemají zájem o národ svůj, no na zbraně a bastardům cizím přispívají. Bože pomoz národu co zatím, víru v srdci k tobě má. Nedej zahynout Českému lidu. Vyslyš mou modlitbu pane náš, Ty si život dal ,prosím zachraň přírodu co člověk ničí.