Sila ženy

Autor. MarieG spisovatel

Sila ženy.

Příběh ženy, která se obětovala pro nechtěné děti.

Rodiče byli v pokročilém věku, když přišla na svět. I přes to měla nádherné dětství do svých 17 let. Měla ještě dva sourozence, bráchu a sestru. Táta byl o hodně starší od maminky, ale byl starostlivý a milí. V den oslav jeho 50 se ale vše změnilo. Onemocněl a zakrátko nás opustil navždy. Maminka měla po 40. Skončilo vše krásné.

Máma nedokázala unést osud a psychický se zhroutila. Musela být hospitalizovaná.

Já studovala poslední ročník na zdravotní škole.

Musela jsem studium přerušit, abych se mohla starat o sourozence. Podle vyjádření profesorů jsem byla nejlepší student a dávali mi návrh, abych na čas dala sourozence do dětského domova. To bylo pro mě nemyslitelné. Nikdy bych to nedokázala.

Starala jsem se o ně, jak jsem nejlíp věděla. I když sociální péče chtěli a říkali však si je pak vezmete zpět, nesouhlasila jsem. Mé rozhodnutí bylo prosté, dovedu se postarat o sourozence. Zakrátko budu plnoletá a nikdo nesáhne na mé sourozence.

Učila jsem se doma abych jednou dokončila studium.

Ředitelství mi umožnilo udělat závěreční zkoušky. Vše jsem zvládla na výbornou a byla jsem na sebe hrdá.

Sourozenci za krátký čas si zvykli bez maminky. Jezdili jsme vždy o víkendu na návštěvu.

Byla čím dál na tom hůř.

Jednoho dne mi volali z léčebny, že matka spáchala sebevraždu. Nedokázala jsem pochopit, jak se to mohlo stát, když byla pod dozorem.

V noci se oběsila v koupelně.

Lidé z vesnice nám moc pomohli při zařizování pohřbu. Matku pochovali na státní přispění.

Rodiče měli něco málo našetřené tak jsem to zvládala. Večerem jsem se učila šít, aby sourozenci měli nové oblečení.

Když trochu povyrostli hodně mi pomáhali. Sestra pomáhala dělat snídaní a brácha zase co potřebovali na jídlo do školy.

Čas, kdy byli ve škole jsem připravila jídlo a šila. Měla jsem milou sousedku a ta mě naučila pomalu vše, jak vařit a šít. Někdy mi domluvila šití i pro lidi, kterým se má práce líbila. Peníze, co jsem dostávala od státu jsem starostlivě šetřila. Měli jsme malou zahrádku, kde jsem dopěstovala zeleninu abych nemusela kupovat.

Peníze jsem utratila jen na chléb, mouku, maso a na látky, které jsem potřebovala k šití.

Pak jsem si i dálkově dělala vyšší vzdělaní.

Rozhodla jsem se vystudovat psychologii. I při starosti o sourozence jsem zvládla i studium, za co mohu být vděčná i sousedce. Měla jsem ji ráda jak maminku.

Bylo mi 25 když jsem zažila trauma na celí život.

Porouchala se nám pračka, tak jsem volala opraváře.

Přijel postarší muž bylo mu kolem 45. Vše bylo v pořádku, dokud vše opravil.

Když práci ukončil nabídl mi, že nemusím platit, když budu povolná. Nesouhlasila jsem, ale byl dotíravý a neodbytný. Chytil mě, svalil na gauč, co jsme měli v kuchyni a na silu mě znásilnil i když jsem se bránila. Pak mi řekl, že jestli to někomu řeknu, dopadnu špatně a také mé sourozence.

Měla jsem strach. Nedokázala jsem to říct ani sousedce, která se mě pořád ptala… co Ti je Janičko, tak jsem se jmenovala.

Neměla jsem odvahu ji to říct, nebo strach o sourozence byl silnější.

Jediné štěstí bylo, že to nemělo následky.

Od té doby jsem se rozhodla, že nikdy nechci mít muže. Jediné, co jsem neztratila byla má víra.

Hodně krát jsem proplakala noc, aby mně neviděli sourozenci.

Ten muž se odstěhoval z naší vesnice, tak jsem měla trochu klid. Prožili jsme i těžké chvíle, ale nedala jsem znát sourozencům, že jsou problémy.

Moc krát se stalo, že jídlo jsem dala dětem a já pak jedla suchý chléb a zapíjela čajem, nedá se říct čaj, ale zabarvená voda. Dala bych za ně i život.

Čím dál bylo hůř. Přemýšlela jsem o práci z domu, ale nic jsem nemohla najít. Sourozenci vyrostli a chtěli studovat. Bracha si vybral Studium na umělecké škole, kde bylo potřeba ubytování, nebo škola byla mimo okres.

Sestra ta měla přihlášku na zdravotní. S tým nebyl problém. Do školy mohla docházet autobusem.

Pak jsem se rozhodla jít dělat do Dětského domova, kde právě potřebovali člověka s psychologickým vzděláním.

Měla jsem štěstí, hned mě přijali. Plat byl dostatečný a byla jsem moc ráda.

Konečně minuli i starosti se studium bráchu.

Jednou při večeři o víkendu mi brácha řekl, Sestřičko jsi jak naše máma a já, když dostuduji vše s láskou a starostlivostí Ti oplatím.

Ty jsi se o nás starala líp jak některé matky, co odhodí nebo zabijí děti novorozence.

Nebylo dne, aby i když jsi byla hodně vyčerpaná prací nezapomněla si na pohádku před spaním a také polibek. Na to nikdy nezapomenu. Stalo se, že mi řekl abych si našla šikovného muže, že nebudu na vše sama.

Jediné, co jsem dokázala říct, ne já nechci se vdávat, mám Vás, a to mi stačí.

Pohladil mě a políbil.

Sestřičko jsi náš anděl.

Má odpověď byla…Andělé jsou naší rodiče a hlídají nás abychom vše zvládli.

Jen nezapomínejte na víru a úctu k starším, to bylo to, co mi vždy maminka přízvukovala. Mám radost z Vás, nebo i lidé říkají, že jste slušný.

Práce v Domově pro opuštěné děti mě bavila. Dělala jsem nejen psychologa, ale i vychovatelku. Oblíbila jsem si děti, hlavně takové, co byli a samotáři. Byli to hlavně děti týrané, zneužívané a nechtěné. Bolelo mě srdce, když jsem je viděla.

Snažila jsem se sblížit s nimi, no trvalo to delší čas, kdy se přizpůsobily.

S láskou jsem se o ně starala a děti si pak zvykli na pohlazení nebo obejmutí.

Tak jsem si získávala jejích lásku.

Vždy na Vánoce jsem si některé brala domů, aby poznali i rodinnou pohodu.

Sourozenci mi pomáhali, aby měli památku a prožili krásu Vánoc.

Velkou radost jsem měla ze sourozenců. Dostudovali s vynikajícím prospěchem.

Brácha po studiu mi oznámil, že odjede do zahraničí dělat. Jeho sochy a malby zaujali. Na konci 4 roku si vybral restaurátor, a to nejvíc zaujalo zájemců v zahraničí.

Sestřička také dokončila zdravotní na výbornou a rozhodla se pokračovat na VŠ – Lékařskou fakultu.

Byla jsem moc šťastná.

Moc krát večer, jak jsem sledovala hvězdy, mluvila jsem s rodiči i když byli na věčným odpočinku.

Vše jsem vyprávěla, svou bolest, co jsem zažila, ale hlavně, že jsem zvládla vychovat a postarat se o sourozence.

Někdy jsem si poplakala, ale pak mi bylo na duši dobře.

Milovala jsem noční klid, který jsem si užívala při relaxační hudbě.

Brácha měl hodně práce v Anglii, kde se odstěhoval. Anglie je známá památkami, a tak měl dostatek práce na restaurování.

Našel jsi tam svou lásku a oženil se. Na svatbě jsem se zdržela krátkou dobu, chyběli mi děti z ústavu, hlavně které jsem si oblíbila. Brácha nechtěl, abych odjela, ale zůstala delší dobu u něj.

Byl to zvyk, chyběl mi domov, kde jsem se cítila nejlíp.

Také sestřička po skončení studia odjela bydlet na opačnou stranu krajiny.

Pak po delší době mi oznámila, že chce odejít dělat lékař bez hranic. Byla jsem trochu smutná, že je nemám poblíž, ale pochopila jsem, že to je jejích rozhodnutí a život.

Pomalu denně mi volali, zda jsem v pořádku.

Všechno bylo, jak má být do doby, kdy mi po troch létech oznámili, že má sestřička se infikovala neznámou chorobou a zemřela.

Byla to další rána, kterou jen tak zvládala. Hodně mi pomáhala nová ředitelka v ústavu, která vyměnila ředitele, co jel na důchod.

Brácha pořád trval na tom, abychom jela k němu žít, že se bude o mně starat.

Odmítla jsem. Neměla jsem tolik let abych se nedokázala postarat sama.

Byla jsem zvyklá.

Moc jsem si oblíbila ředitelku a ona mně. Staly se z nás kamarádky. Byla o pár let ode mě mladší, ale moc rozumná a sčítaná žena, takže měli jsme vždy o čem povídat.

Někdy řekla, že mně lituje a že jsem prožila hodně zlý život.

Má odpověď byla. Nelituji vše, co jsem zažila a prožila, mám ze sebe radost, že jsem to vždy zvládla.

Jen jsem ji prosila ať mi to nepřipomíná, nebo pak mám bolest ze vzpomínek.

Někdy mně pozvala do divadla nebo do kina. Víc jsme trávili pobytem v přírodě, také měla ráda procházky anebo večerní pohodu.

Řekla mi vše o sobě, o zklamání a o své rodině.

Pak jsem ji chápala, také zažila bolest, když ji její láska opustila.

Byla jsem ráda, že mám kamarádku, která mě uměla chápat.

Zvykem v ústavu bylo, že dítě po dovršením plnoletosti musí odejít.

Měla jsem hodně ráda kluka, co byl zneužíván. Byl samotář, nedokázal se přizpůsobit ani po létech i když byl na léčení z traumatu co zažil.

Rozhodl se jít za kněze.

Pořád nosil u sebe modlitebnou knížku. jeho slova byla, Bůh a Ježíš jsou pro mě život a útěcha.

Vždy jsem ho pohladila po vlasech.

Někdy jeho slova o tom, jak jsem obětavá a laskavá k dětem mi tekli slzy, no nebyli to slzy smutku, ale štěstím.

Myslela jsem, že konečně bude v mém srdci pohoda a klid, no osud tak nechtěl.

O víkendu mi brácha zavolal, že jeho paní je nemocná a zjistili ji nádor v hlavě.

Pocítila jsem obrovskou ránu u srdce.

Zda jsme jako rodina prokletý, že pořád musíme trpět? Anebo je to zkouška, kolik vydržíme? Nebylo odpovědi.

Ptala jsem se, zda mám jít za ním, ale řekl, že to zvládne, že je naděj, po operaci bude v pořádku.

S ředitelkou jsme byli čím dál vetší kámošky. Seznámila mě s její rodinou. Byli to fantastický lidi. I když měli spoustu let, úsměv neztráceli.

Cítila jsem se tam příjemně.

Měli velký altánek, kde ráda popíjeli kafé, ale víc čaj a vínečko.

Byla jsem tam celý víkend.

Večer jsme s kámoškou seděli v altánku, pozorovali hvězdy a poslouchali jsme pohodovou hudbu.

Když jsme tak relaxovali mi najednou řekla. Janičko jsi skutečně nejlepší člověk co doteď jsem potkala. Obětavá, laskavá a moc příjemná osoba, jsi výjimečný člověk.

Zrudla jsem.

Nejsem výjimečná, jen život mě dal do vínka hodně bolesti, ale udělal mě a dal mi víc citu, něhy a porozumění. To je vše.

Víš Janičko, jaká škoda, že nejsem kluk, hned bych si Tě vzala. Zasmáli jsme se z chuti.

Pak jsem ji odpověděla. To je dobře nebo já nemusím muže.

Pak jsem jí řekla svůj příběh z dětství. Plakala a objala mně a prosila ať jí odpustím, že mi připomněla hrůzu, co jsem zažila.

Víš Pavlo, tak se ředitelka jmenovala, nikdy jsem se přes to nepřenesla a nesnáším dotek muže. Nikdy se toho nezbavím.

Stačí mi přátelé a hlavně děti, které mám moc ráda.

Když mi bylo kolem 15, snila jsem o nádherné rodině, šťastných dětech, kterým bych dala své srdce. Ale osud mi to nedopřál a takhle to má být a s tím se musím vyrovnat.

Pak mi řekla svůj příběh.

Víš Janičko i já mám spoustu bolesti a zklamání.

Ne s rodiči, jsou skvělí a chápavý, ale z lidi a ze života. Osud mi dal ne právě to nejlepší, ale rodiče mě říkali, je to Tvůj život, Tvůj osud a ten musíš přijat a nestydět se za to co jsi.

My jsme to přijali i když nás to chvíli bolelo, ale život je takový, někdy se s námi zahraje ne právě jak bychom chtěli.

Možná skončí naše přátelství, když Ti řeknu pravdu o sobě.

Ne to se nestane nikdy Pavlo.

Pak mi řekla, víš já miluji stejné pohlaví, ale už jsem se smířila s tím, že partnerku na věčnost nenajdu.

Pavlo, to neříkej!

Život ví být krutý, ale někdy i opačně. Jen netřeba myslet negativně, ale věřit v dobro a štěstí.

Nikdy bych nezradila přátelství jen proto, že jsi jinak orientovaná. Lidi mají právo milovat to po čem touží i když někdy to nejde, zklamou se, nebo člověk kterého milují je opustí nebo podvede.

S tím se musíme naučit žít. Vždyť je vždy za co se oplatí žít i když někdy zažijeme bolest a zklamání.

Objala jsem jí a řekla jsem. jsem zde dokud si to budeš přát.

Slzy ji tekli po tváři od štěstí, že konečně našla blízkou osobu, co jí chápe a neodvrací se od ní.

Pak jsme ještě chvíli poseděli a drželi za ruky.

V neděli jsem poděkovala Pavli rodičům za hezký víkend.

Domů jsme přijeli pozdě večer.

Poděkovala jsem jí za krásné dny a za pohodu.

Janičko, jestli nespěcháš mohu Tě pozvat na čaj? Chci ještě chvíli s Tebou být a jen tak poslouchat hudbu. Dobře, ale jen krátkou chvíli.

Byla jsem tam asi hodinu, ale už i ona viděla na mně únavu tak jsme se rozloučili objetím.

Po příchodu domů, mi sprcha udělala dobře a usnula jsem jak malé dítě.

Dlouho jsem tak klidně nespala.

Ráno jsem byla svěží jak nikdy, rychlá káva a jela jsem do práce.

Děti mně vítaly, jak kdybych byla dlouho pryč. Smála jsem se.

Holčička, co jsem měla v oblibě mi řekla.

Paní učitelko, dnes jste moc hezká a taková jiná, usměvavá. Pohladila jsem jí po vlasech a řekla... to bude tím, že jsem se dobře vyspala.

Měla jsem ji ráda, nebo její matka ji nechtěla hned po porodu. Neznala laskavé slůvko matky, pohlazení a něžnost její rukou.

Každý den, jak jsem byla v práci, vždy jsem musela být u jejího lůžka u odpoledního spánku. Držela mě za ruku až tak usnula.

Byla mi tak blízká, byla jak andílek.

Odpoledne mě pozvala Pavla na kafé a opět mně děkovala za příjemné chvíle u rodičů.

Dohodli jsme se, že po práci navštíví ona zase mně na chvíli.

Souhlasila.

Cestou domů jsem požádala, aby zastavila u cukrárny, že koupím ke kafé cukrový, nebo doma už není.

Smála se a řekla jaké má ráda.

Doma jsem ji ukázala fotky mé rodiny. Byla unesená, jak nádherné sourozence mám, až pak se omluvila, že zapomněla na smrt sestřičky.

Pustila jsem hudbu a vyzvala jí k tanci. Tak ukaž Pavlo, jaká jsi tanečnice. Smála se.

Janičko, já kdysi tančila v soubore, ale umím i tance co se tančili na diskotéce.

Bylo vidět, že nelhala byla jak pírko. Užívali jsme si tanec.

Na jemnější hudbu takovou pohodovou jsem cítila její dech. Držela mě silně za ruku, nebo jsem ji vedla jako muž.

Pak jsem uviděla na její tváři slzy.

Proč pláčeš Pavlo.

Janičko je to tak nádherné zase po dlouhým čase držet ženu v náručí, prosím promiň.

Objala jsem jí, neplač takhle si můžeme kdykoliv zatančit.

Pak mi dala polibek na líc a poděkovala.

Večer jsme se rozloučili se slůvkem. Tak zítra se uvidíme...

S Pavlou jsme trávili všechen volný čas a naše návštěvy u jedné nebo druhé byli pomalu každý den.

Po roku poznání s Pavlou, jsem si na ní zvykla jak na mou sestru. Měla jsem ji čím dál víc ráda.

Ráno, jak jsem přijela do práce byla hodně smutná, tak jsem se zeptala, co se stalo.

Odpověděla, že rodiče chtějí prodat barák a odjet do domova důchodců.

Plakala, bylo mi jí tak líto.

Přemýšlela jsem, jak jí pomoct. Řekla jsem jí, dnes pojedeme k Tvým rodičům.

Byla hodně překvapená.

Koukej Pavlo, je řešení pak Ti to doma řeknu, teď se usmívej, mám ráda Tvůj úsměv.

Hned jak jsme skončili práci, čekala na mně až skončím i já.

Doma jsem udělala občerstvení a ona dělala kafé. Byla tak hezká, její pohyby byli ladné jak při tanci.

Pak jsem jí řekla, co si myslím.

Koukej Pavlo, vezmeme rodiče sem, je zde dost místa pro náš všechny, já jsem si moc na Tebe zvykla a rodiče určitě nebudou proti. Postaráme se o ně.

Chvíli přemýšlela a řekla. Dobře a nebude Ti vadit společné bydlení se mnou a rodiči?

Ne Pavlo, budu moc ráda.

Zůstala u mě celou noc. Ležela se mnou a držela mě za ruku. Usnula za malou chvíli.

Ráno ani nevím kdy, byla vzhůru a připravila snídaní. Donesla to do ložnice, já se probudila na vůni kávy.

Pak si sedla na lůžko a políbila mě. Opětovala jsem její polibek. Vzala jsem jí za ruku a řekla jsem jí, pojď ke mně si na chvíli lehnout, pak se nasnídáme.

Objala mě a silně přivinula k sobě. Janičko chtěla bych Tě líbat celičkou.

Jemně jsem jí hladila a pak se stalo to, že jsme se poprvé milovali i když já jsem moc neznala co to je.

Pak jsme rychle dopili kafé, ale i tak jsme přijeli trochu pozdě. Kolegyně se smáli.

Holky, kde jste zabloudili. Já byla zticha jen Pavla řekla, že měla poruchu na autě.

Z radostí jsem si vydýchla, nechtěla jsem, aby věděli a namýšleli si něco o nás.

Pavla byla šťastná a usmívala se jak sluníčko.

Pořád říkala, dnes je príma den. Holky, co se mnou dělali se ptali. Dnes je, jak sluníčko asi jí potkalo štěstí. Řekla jsem jím, že si vezme k sobě rodiče tak možná proto.

Pak byl klid.

Já se věnovala práci o dětech, který odchází. Musela jsem udělat kompletní rozbor o chováním a výchově.

Den ušel rychle.

Po práci jsme hned jeli k jejím rodičům. Vše jsme vysvětlili, jak chceme, aby pokračovalo jejích žití s námi.

Pavla řekla, mám Janičku ráda i když je starší jako já, ale je to člověk s laskavým a oddaným srdcem. Určitě si jí zamilujete časem i Vy.

Zde domek prodáme a já byt a budeme bydlet a žít společně v jejím domě. Je kousek od lesa, tak si budete užívat přírodu. Nedovolím Vám, abyste žili v domově.

Na to táta řekl Pavle...Dobře nám se Janička moc líbí, je skutečně milá žena, Ty dcerko konečně budeš šťastná.

Vše jsme během měsíce vybavili, zařídili pro ně pokoj na přízemí, kde bylo vše na klidný život.

My dvě jsme byli na poschodí, kde bylo také vše po stránce hygieny.

Mému bráchovi jsem napsala vše, že bude u mě bydlet má přítelkyně i s rodiči. Byl rád, že nebudu sama.

Když pak přijel i s manželkou byl neskutečně rád. Hned si rozuměl s Pavlou a jejími rodiči.

Byla jsem šťastná jak nikdy předtím.

Pavliny rodiče si rychle zvykli. Radi chodili do lesa a sbírali bylinky, ale hlavně houby. To měli nejraději.

Blížili se Vánoce, tak jsme měli plno práce všechny, co jsme dělali v domově pro děti. Chtěli jsme ať zažijí nádherné svátky jako rodina. Stromeček jsme zařídili u lesní zprávy a nakoupili jsme spoustu dárků.

Chtěli jsme, aby rodiče oslavili Vánoce spolu s námi a dětmi. Měli radost, když jsme jím to řekli, co chystáme.

Na Vánoce bylo vše připravené a Petry táta se nemohl dočkat chvíle odchodu do Ústavu.

Slavnostní večer jsme dohodli na 17.00 aby co jsme měli volno si užili i Vánoce s rodinou.

Děti se točili pořád kolem Petry tátu a maminky. Ta jim vyprávěla Vánoční pohádku, a i starší děti si to s ní užívali Kluci zase s Petry tátou. Vyprávěl jím, co vše zažil ve válce.

Pak jsme měli společnou večeři.

Děti chtěli abychom byli dýl, ale pak pochopili, že chceme oslavit i my doma Vánoce.

Nejraději byla Klárka a Bětka, které jsme vzali domů na Vánoce.

Byli to naše oblíbené holky mé a také Petry.

Dárky jsme měli i pro ně. Byli tak šťastné a pořád byli u rodičů. Nejhorší bylo, že chtěli spat s nima.

Ale rodiče souhlasili, měli dost velkou postel, že spáni bylo v pohodě.

My dvě jsme měli velkou radost, že vše proběhlo v pohodě.

My dvě jsme toho moc nenaspali, užívali jsme si krásu milování, jak nikdy jsem nezažila.

Ráno jsme vše připravili na Vánoční hod. Rodiče se divili, kdy jsme to zvládli, smáli jsme se. Nespali jsme. Prožívali jsme společně chvíle.

Smutek nastal, když jsme se vraceli do Domova, holky byli smutné, že nemohou být díl s dědečkem a babičkou. Tak jsme jím slíbili, že budou častěji jezdit za nimi do domova.

Byli jsme taková šťastná rodina.

Jenže radost netrvala léta, Petra vezla rodiče k lékaři a řidič jím nedal přednost a naboural do ně.

Petry rodiče to nepřežili a Petra byla hodně zraněná také.

Myslela jsem, že to nepřežiju i já od bolesti.

Petra nemohla na pohřeb rodičů byla upoutaná na lůžku, poraněné záda a zlámané nohy. Vše jsem zařídila a spolupracovníci mi hodně pomáhali.

Pak jsem byla pořád u Petry lůžku.

Dávala jsem ji sílu, aby vše zvládla, ale byla slabá.

Pořád mi říkala, jak to vše můžeš zvládat, zažila jsi tolik bolesti.

Petro musím, jsem zvyklá jít dál i když z bolesti v srdci.

Když Petra spala jela jsem na hřbitov mých rodičů a se slzami v očích říkala, Proč? Proč tolik bolesti musím zažít, zda nemám právo prožít trochu štěstí?

Věděla jsem, že odpověď nedostanu.

Petra konečně po dvou měsících mohla jít domů.

Ja jsem ukončila práci, měla jsem nárok na důchod, tak jsem to vybavila, abych byla stále s ní.

Nebyla to už ta usmáta moje princezna, ale smutný člověk.

Pořád bylo vidět smutek v jejích očích. Jednou mi řekla, půjdu do hospiců, nemohu žádat, aby si se omne starala. To mě hodně rozčílilo.

Tak Petro o tom ani nejmenší pochybnost neměj, miluji Tě a Ty jsi mě to naučila, spolu budeme nadále žít časem i pomiluješ mě. Konečně se usmála a řekla...Jak vždyť si necítím nohy, musíš mě obracet.

Koukej vše spolu zvládneme, dobře zatím nám musí stačit polibky a objetí které pro Tebe mám., ale vím, že to zvládneme. Ještě nejsme tak staré, abychom to nezvládli.

Jsi mé štěstí, o kterém jsem ani nesnila, tak už to nechci slyšet.

Políbila jsem ji a držela v náručí.

Konečně se uklidnila a já si oddechla, že už nebude myslet na nejhorší co nás čeká.

Naučila se s vozíkem i trochu pomáhat, a to ji dávalo sílu.

Měla spoustu operací, ale zvládali jsme to.

Naše duševní láska byla silnější jak tělesná, tak jsme žili v pokoji.

Příběh je skutečný jen jsou změněné jména.

Mé poděkování patří člověku, co dal souhlas napsat příběh o bolesti, ale i lásce k milované osoby.

Největší poděkování patří ženě, co obětovala sebe pro úsměv a pohodu dětem v Dětským domově.