Síla ženy 2

Autor. MarieG spisovatel

Sila ženy 2. Část.

Uplynulo 8 let od zranění Pavly, zvládala už v pohodě život na vozíku.

Chodila jsem často do ústavu navštěvovat mou oblíbenou holku, když už byla Pavla v pohodě brala jsem ji také. Pokaždé jsme přivezli dárky pro děti.

Hlavou mi vždy probíhali myšlenky si vzít Klárku a Bětku za své,

vybavovala jsem adopci a moc mi pomohli i lidi z vedené ústavu. Po roku se nám to konečně podařilo.

Pavla byla tak šťastná.

Náš domek ožil smíchem dětí.

I když ani jedna z nás neměla zkušenost být skutečnou mámou, ale dělali jsme vše, aby holky byli šťastné a poznali lásku rodiny.

Někdy byli problémy, ale snažila jsem se vše zvládnou sama, bez pomoci, aby mi někdo podal pomocnou ruku.

Život mě naučil i když bolesti a trápení jsem prožila spoustu.

Holky Klára a Bětka byli šikovné, jejích učení nám dělalo radost. Pochvala od ředitele školy u mě bylo pohlazení duše.

Klárka byla víc odvážnější. Bětka byla tiché děvčátko. Měla moc ráda zvířata a čtení.

Zajímalo ji vše o historii různých zemí.

Klárka měla ráda sport a hudbu. Milovala cvičení u hudby. Bylo u ní vidět, něžnost, jak vnímala hudbu. Její pohyby byli ladné.

Pavla i já jsme se rozhodli, že ji dáme do školy pro balet.

Byla nadšená naší volbou.

Postupně se Bětka zajímala o malování. Její malby měli duši. Nejraději malovala přírodu a lidi.

I když léta utíkali a my dvě jsme stárli, nezanevřeli jsme na život.

Pavla hodně posilovala a pokaždé na kontrole nám lékař řekl, .je zázrak, jak to zvládala čím dál víc. Její tělo, jak by ožívalo.

Měla jsem velkou radost, nebo i já jsem viděla, že její pohyby byli čím dál větší.

Denně jsem ji dělala masáž a věřila jsem, že jednou vstane z vozíku.

Holky rostly jak z vody.

Klárka po skončení základní školy se rozhodla, udělat si maturitu a pak studium na Vysoké školy pedagogické.

Bětka byla pevně rozhodnutá studovat na umělecké škole.

Někdy jsme si s Pavlou říkali, že jsou jak my dvě.

Bětka byla jak Pavla, možná proto ji měla tak ráda. Měla ráda i Klárku, ale bylo vidět, že Bětka je jí víc blízká.

Pavla mi moc krát řekla. Klárka je Tvá oblíbená.

I když jsem řekla, to není pravda mám je stejně ráda, ale měla pravdu od začátku mi byla bližší Klárka nebo měla hodně společné s mojí zemřelou sestrou.

My dvě jsme víc byli blízké srdci. Jedna bez druhé jsme neuměli žít.

Holky nám říkali maminky, ale pak jsme řekli ať nás volají jménem a tikají nám.

Moc krát se stalo, že jejích přátele se ptali ...proč vykáte mámě, to je zastaralé.

Proto jsme se rozhodli, aby nám tykali.

Klárka a Bětka spolu vycházeli jak skutečné sestry.

Jedna druhé pomáhala a nikdy jsme neslyšeli hádky. Byli jsme obě rádi, že tak se umějí chovat jedna k druhé.

Když jsme byli na kontrole u lékaře řekl nám, že v Číně je lékař, co vrátil možnost pohybu hodně lidem.

Neváhali jsme ani chvíli, rozhodli jsme vycestovat.

Holky byli už pomalu dospělé, tak nebyl problém, ale i tak jsme zabezpečili na dobu co zde nebudeme jednu ze sestřiček co dělala v ústavu. Žila sama tak to s radostí přijala a také obě holky si na ní pamatovali.

Horší byli naše finance. Když se můj bratr dozvěděl o léčení, hned nabídl pomoc.

Nechtěla jsem, byla jsem zvyklá zvládnou vše sama. Naučil mě život žít skromně.

Bratr bez mého vědomí dal dost velkou částku Pavle. Zakázal to mně říct.

Koukej Pavlo, dokážeme to i bez pomoci.

Je pravda že se musíme uskromnit v některých věcích, ale spolu to zvládneme.

Nastal čas odchodu, děvčata popřáli ať se vrátíme zdravé a vše ať dopadne dobře.

Příchod do Číny jsme zvládli v pohodě.

Největší radost jsme měli po vyšetření u léčitele.

Dokážu vás vyléčit a věřte i Vy.

Denně ji dělal akupunkturu a dal Pavle užívat ženšen. Jak řekl tenhle lék oživuje vše.

Také mast, abych jí dělala masáž nohou, aby byli pevné.

Ani ne po dvou týdnech cítila chvění v nohou. Radost, jakou jsem měla je nepopsatelná. Dokázala z pomoci udělat pár kroků.

Na závěr nám léčitel řekl.

Budete chodit, Váš nerv nebyl poškozen. Domu nám dal čistý ženšen, aby ještě delší dobu užívala.

Návrat domů jsme prožívali neskutečně šťastné.

Doma nás vítali přátele a bratr.

Náš život se změnil na radost. Ale i tak jsem Pavlu v náručí nosila na lůžko dokud

nedokáže chodit sama z pomoci zdravotních potřeb.

Obě holky dostudovali a našli si partnere.

Já jsem se vrátila k šití, abychom zase našetřili, když holky řeknou, že se chtějí vdát. Měla jsem štěstí, šila jsem pro butiky. Líbili se jím mé návrhy. Dodávali mi textil tak jsem nemusela koupit látky. Holky mi našli katalogy odkud jsem získala návrhy, ale jsem je málo změnila.

Vydělávala jsem hodně a z pomoci Pavly, která střihala podle návrhu a já šila.

Po roku nám holky obě řekli, že mají přítele.

Přivedli je představit. Byli to kluci, co znali z domova. Věřili jsme spolu s Pavlou, že budou to dobrý partnery.

Oběma jsme udělali společnou svatbu, bylo to šetrné, ale nádherné.

Na jejích přání jsem je doprovázela ke knězi, Pavla držela polštář s obroučkami.

Hned po svatbě odjeli.

Opět jsme zůstali samotné.

Jak pokaždé říkala Pavla i když jsme jen přítelkyně – sestry, dožijeme společně.

Domek jsme pak prodali a koupili jen byt pro nás.

Pavla nechtěla, abych už šila, nebo zrak a ruce mě nechtěli poslouchat.

Nadále dokud nám zdraví sloužilo jsme navštěvovali děti, které nás nazvali naše babičky.

Tak jsem s ní žila do konce žití.

Jak říkala Pavla… dala jsi mi lásku nevšední, ale výjimeční, obětovala jsi se pro mě, ale hlavně pro opuštěné děti.

I já jsem ji poděkovala, že mi dala poznat lásku výjimeční.

.