Pohled co bolí.

Autor. Marie G. Spisovatel.

Pohled, co bolí.

Skutečný příběh.

Když je potřeba a něco chybí, do krámu já musím jít i když počasí nevlídné je. Chodníkem kolem baráku, co oproti stojí, kráčela jsem pomalu, ještě zbylí sníh a ledový déšť, brání svižnému kroku.

Tu u okna stála starší paní, ten pohled její zabolel u srdce mého.

Smutná tvář a kývala na mě. Nejdřív jsem zamávala i já, ale pak jsem uviděla její ruce, co vyjadřovali prosbu. Když otevřela okno, její prosba byla… prosím bojím se jít do krámu, počasí je nevlídné.

Bydlela na přízemí, tak jsem zazvonila a zeptala se co potřebuje. Bože její slůvka mě hnali slzy do očí. Paní potřebuji koupit chléb a mléko, nemám, co k jídlu, syn nechodí jen když dostanu ten malý důchod.

„Sousedé také moc zájem nemají, jsou to mladý lidi co do práce musí, proto jsem Vás ohlásila.

Dobře bábinko, co potřebujete ještě? Dala mi papír a tužku, abych si napsala, co by tak ještě potřebovala. Nebylo to tak moc, skromnost a nedostatek peněz ji neumožnili nic víc. Tak jsem se jí zeptala, co byste chtěla, kdybyste měla dost peněz. Lidi milý, jak k životu člověk málo potřebuje.

Krupici dětskou tu ráda si udělám a zasytí mě a kafé ale obyčejné.

Dávala mi pár drobných. co jí zbylo.

Ne bábinko až pak když se vrátím z nákupu. Nakoupila jsem, co chtěla, navíc trochu ovoce, jemný salám, chleba, máslo, mléka 2 sáčky a zeleninu. Pak ještě kuřátko, aby si pochutnala na dobrém vývaru.

Do tašky jsem ji dala pár korun, aby měla do doby, dokud důchod dostane.

Chtěla, abychom chvíli zůstala. Tak jsem si sedla nakrájela jsem salám s chlebíkem a udělala jsem ji kafé.

Když mi pak vyprávěla, co vše zažila, nedalo se udržet slzy. Vzpomínala na dětství pak na chvíli se objevil úsměv slabý na její vráskové tváři. V tomhle čase sněhu bylo dost a děti odpoledne trávili čas na sáňkách, lyžích anebo jen tak na pytle. Smích nechyběl, co v dnešní době není. Lidi byli bližší k sobě.

Teď i děti které člověk vychová, se změnili. Hrubost, myslí jen na sebe, na rodiče málo času mají.

Bylo mi tak smutně. Štěstí mám, že má dcerka a její rodina jsou jiný, milý a uctivý nejen ke mně, ale také pro lidi, co mají kolem sebe.

Ještě doma jsem nechápala, co se to s lidmi stalo. Jediný čas, kdy trochu úcty mají je před Vánoční čas. Ale i tak některý lidi jsou arogantní, hlavně u nákupů.

Teď když sluneční paprsky nezahřejí naši tvář, lidi jsou zamkli, úsměv málo kdy člověk vidí. Jenže svět se mění už není to, co bývalo, ztratilo se to do dáli. Zima není taková, jak jsme ji znali, teď pomalu je to pořád podzim, déšť, mlhy, ledovice, když mráz trochu je.

Přála bychom si, aby takové lidi jak tahle seniorka je našli pomoc od města, aby neznali co je to hlad a smutek.