Pohlazení od maminky.

Autor. Marie G.

Pohlazení od maminky.

Příběh kluka co neznal pohlazení matky.

Milan, mladý muž co život nedal mu znát co jiným dětem. Mít maminku a tátu co by ho z láskou vychovávali. Hned jak přišel na svět zřekli se ho, pro znamínko na tváři. Do plnoletosti znal je dětský domov, pohlazení od vychovatelek. Smích dětí pro jeho znamínko. Uzavřel se a odmítal hrát se s dětmi. Byli i takové co se mu nesmáli, ale nenašel cestu k ním. Raději seděl sám a maloval postavy žen.

Když dorost a musel opustit domov, studium byl jeho vše. Zajímala ho nová technika, počítače na kterých se dalo psát, malovat a vytvářet různé obrazy.

Neměl kamarády, ani zajem o procházky až do doby kdy lékař mu předepsal krém co ukryl jeho znamínko. Ale pocit byl pořád stejný, nebo před spánkem umyl si tvář. Někdy i slzy tekli, že jak ráda by poznal člověka co mu nevadí jeho znamínko na tváři, který by ho měl ráda takového jak je. Plamen to lidi volali, zarudlá půlka tváře.

Jedno sluneční odpoledne šel do parku trochu si odpočinout od počítače, jen tak nadýchat se a chvíli obdivovat krásu přírody, vidět šťastné děti.

Na vedlejší lavičce seděli kluci tak kolem 15-16 let. Jejích odpor a špatné slova na rodiče, hlavně na matku mi nedalo odpovědět. Jeden z těch kluků ostře pomlouval svou matku. „ Ta svině odmítá mi koupit nový telefon a to její objímaní večer nebo ráno mi leze na nervy. Nejsem prcek co by po tom toužil.

Na tyhle slova už mi nedalo jen poslouchat. Vstal jsem a bylo mi jedno zda mně budou odsuzovat nebo nadávky uslyším.

Poslouchej kluku, ani nevíš jaké štěstí v životě máš. Znáš pohlazení matky a otce, znáš obejmutí které teď nemáš rád.

Víš kolik dětí co žijí v dětským domově by to z lásky přijalo, ale osud jím to nedopřál či už ztrátou rodičů, nebo byli odhozené jako odpad. Nikdy nepoznali lásku rodiny, jen pohlazení cizí osoby.

Neumíš si představit kolik dětí před spánkem pláče, kolik bolesti cítí když jsou na procházce a vidí děti a jejích maminky jak je z láskou hlídají a objímají.

Zeptal jsi se někdy co bys měl udělat, abys si zasloužil dar, nový telefon, botasky atd? Určitě né. Ja jsem jeden z těch dětí, co neznali pohlazení matky, hrát se s tátou hry, nebo jen tak blbnout.

Řeknu Ti, ale jednou to poznáš jak Tvé děti se budou tak chovat i Tobě a tomu se říká karma.

Některý kluci měli hlavy dolů, některý měli blbé poznámky a jejích odpověď „ vypadni a nestarej se o nás.“

Pak jsem odešel, bylo vidět, že pohrdají mnou. Slyšel jsem ten smích a bolelo to. Odešel jsem dál abych je ani neviděl a neslyšel. Byl jsem smutný. Vůbec jsem nereagoval na slova postarší paní, která si sedla na lavičku ke mně.

Až po chvíli jsem zareagoval, když mi řekla.

Mladý muži je vidět Váš smutek a jestli dovolíte ráda Vás vyslechnu a tím Vás zbavím bolesti co v sobě máte.

Tak jsem souhlasil, chytla mě za ruku a naslouchala. Byl to okamžik, asi za spoustu let nejhezčí. Její ruka mi dávala zvláštní sílu, svěřit se cizí ženě. Ale udělal jsem to. Cítil jsem jak kdyby světlo proudilo do mého těla. Když mi při povídaní tekli slzy, objala mě, pohladila po vlasech. Bože i mé srdce začalo silněji tlouct od té krásy. Pak když jsem přestal mluvit řekla mi.

„Synku žiji sama, mé děti mě opustili, nemají zájem, jestli chceš ráda se s Tebou když budeš mít čas posedím, řekneme si co vše jsme zažili každý den.“

S radosti jsem to přijal a tak jsme zůstali taková malá rodina. Po čase mi navrhla,“ mám velký barák, když by si chtěl ráda bych byla. Samota mě trochu vadí, ne moc někdy jsem sama ráda z té uspěchané a zlé doby.

Rád jsem přijal její návrh. Za to jsem jí pomáhal kolem domku, ale moc ráda jsem naslouchal co vše v životě zažila. Každý večer před spaním mě pohladila, obejmula a dala polibek na vlasy.

Tak jsme žili v pohodě.

Asi po dvou letech mě seznámila s kamarádkou co měla pomalu stejně starou věkově jak já. Byli milé, jiné něž některé. Měl jsem je rád, jejích smích, ale i povídání.

Tak jsem se seznámil s dcerou kamarádky. Naučil jsem se víc chodit na procházky nebo jen toulat se přírodou.

Zvládal jsem pomalu vše.

Byl den, který se zapsal na věčnost do mé paměti, slova které slyším i dnes i když už mi je jak kdysi cizí paní.

Byl to zimní čas, blížili se Vánoce a tak jsem hledal vhodný dárek pro teď už mou mámu.

Pozvala i kamarádku a její dcerku. Po večeři mi dala největší dárek „ potvrzení o adopci a majitelem vše co měla.

Neuměl jsem říct pomalu ani slovo. Až po chvíli, objal jsem jí a vyslovil slovo „ maminko děkuji, nikdy Vás nezklamu.“

Bylo mi v tom čase 30 a já poprvé vyslovil slůvko maminko. Byl jsem šťastný jak nikdy do té doby.

Po dvou letech poznání s kamarádkou maminky a její dcerou, které nevadilo mé znamínko, jsme se vzali. Prodali dům kde bydleli a společně jsme žili a starali se o vše.

Konečně jsem měl svou rodinu, maminku, která mě měla ráda, manželku, která mi i přes mé postihnutí dala své srdce a její maminka mi byla moc další milou maminkou.

Osud mi i když pozdě dal znát lásku matky, za co jsem vděčný každou chvíli mého života.

Osud nezměníme, ale život můžeme. Ctíte si matky, jsou tvůrce života.

Celý náš život se bojí o nás, to je to co nikdo nedokáže změnit. Milují a trpí i když už jsme dospělí, jsme jejích dítě, jejích život.