Platonická láska

Platonická láska.

Když člověk miluje celí život někoho a ten to neví.

Vyrostla jsem v chudé rodině. V škole jsem škole jsem byla hodně uzavřená, neměla jsem kamarády. Mé rodiče neměli na drahé oblečení, ale měli srdce ze zlata. Byli jsme tři sourozenci, tak měli co se obracet.

Byli jen dělníci, tak neměli tolik, abychom měli po čem jsme toužili.

První bylo dostatek jídla, oblečení jsme ale měli vždy čisté, maminka si dala záležet.

Na Vánoce jsme dostali nové oblečení a já barvičky.

Moc ráda jsem malovala a měla jsem ráda hudbu, co mě dělalo radost.

Sport, běhání a lyže přes zimu byla má zábava.

Od dětství nás rodiče vedli k lásce ku přírodě.

Po ukončení školy na základce jsem šla studovat na pedagogickou školu, měla jsem ráda děti a cvičení.

Po ukončení jsem dělala učitelku přírodovědy a tělesnou výchovu.

Kolegové byli skutečně příjemný.

Tak jsem poznala spolupracovnici Viky, kterou jsem si hodně oblíbila.

Měla podobné zájmy. Milovala přírodu a sport.

Věnovala se lehké atletice. Vždy říkala jsi můj soupeř, hodně rychle běháš a to mě inspiruje.

Čím dál jsem si jí víc a víc oblíbila.

Někdy mě pozvala do kina, nebo jen tak sednout si na kafe.

Zůstali jsme moc dobré kamarádky.

Časem jsem zjistila, že se mi líbila víc jak bylo potřeba.

Nevím, zda to bylo , že byla vždy milá a hodně hezká.

Zamilovala jsem se do ní, ale nikdy jsem to nedala znát.

Byla ta fantastická kamarádka a nechtěla jsem jí ztratit, byla vzácný člověk.

Vše jsme si říkali i té věci o kterých nevěděl žádný člověk ani rodina.

Byla jediný člověk v mém životě.

Uběhlo pár let a oznámila mi, že se bude vdávat.

Věděla jsem, že kluci se jí líbí a ona jim také.

Její kluk co si ji měl vzít se mi moc nelíbil , měj zvláštní pohled.

Nebylo vidět ani trochu něhy, ale byl z bohaté rodiny.

Její rodiče chtěli aby si ho vzala, podle doby byl nejlepší společnost pro rodinu.

Jednoho dne, když jsme byli na kafe, přijel a nepříjemným hlasem mi řekl,

….. Ty nejsi vhodná společnost pro mojí holku….. Bolelo mě u srdce.

Dlouhý čas mě to trápilo i když ona mi říkala,… neber si to k srdci Sandra….

Když se vdala, jeho rodina nechtěla, aby dělala ve škole, má se věnovat rodině.

Když byla sama vždy mi volala, jak moc jí chybím,

naše setkání u kávy, nebo jen tak procházky parkem. Bylo mi jí líto.

Při práci jsem studovala právo.

Po promoci jsem ukončila i já práci ve škole a známi mého tátu mi navrhl zda nechci jít dělat k policii.

Věděl se nesnáším hrubost a násilí, hlavně na dětech a na ženách. Vzala jsem nabídku a práce se mi hodně líbila.

Pravda je, že víc času jsem trávila v kanceláři, co mě dost ubíjelo.

Ale vždy jsem si našla čas na přírodu.

Jednoho dne nám bylo oznámené násilí na ženě.

Kolega mi říká…. Sandro je to Tvá kamarádka Viky…..

Hrozně jsem se lekla, když jsem zjistila že se skutečně jedná o mou kamarádku Viky. Požádala jsem velitele, abych mohla jít se spolupracovníkem.

Když jsme přijeli do nemocnice, kde byla hospitalizovaná, bylo mi hrozně.

Její krásná tvář byla samá modřina a nejhorší bylo, že měla zlomené žebra.

Byla po operaci, ale už při vědomí.

Plakala a já nevěděla co říct. Pak jsme udělali záznam o ublížení na zdraví.

Na druhý den jsem ji šla navštívit.

Po delší době mi řekla, že to není poprvé co jí napadl, když byl zdrogovaný.

Ten den mi řekla, že má dcerku. Vždy jí musela skrýt, aby i jí neublížil.

….. Jeho rodiče se odvrátili od nás a dávali vinu mě, že jsem ho nechránila od drog.

Chtěla jsem odjet, ale nebylo kde, tak jsem snášela utrpění…. Nikdy jsem nesměla jít ven za přáteli, nepřál si to…. Časem mi vzal i telefon, abych nikde nevolala…. Mé rodiče se ho hrozně báli, tak tam jsem nemohla, vždy se jím vyhrážel….

Ptala jsem se kde je teď její dítě……,,

Dcerku vzali pracovníci ze socialky do ústavu.

Jeho vzala policie, tak mi bylo řečené…..

Bylo mi do pláče, ale jediné co jsem jí mohla slíbit,

že dokud bude v nemocnici, budu navštěvovat její dcerku a že se postarám,

aby měl zákaz přiblížit se k ní.

Byl evidován jako násilná osoba a také byl už víc krát souzen za napadení

a ublížení na zdraví.

Byl zadržen až do vynesení rozsudku.

Odsoudili ho na 2 roky bezpodmínečně.

Po návratu z nemocnice, Viky podala žádost o rozvod.

Navrhla jsem jí, zda se nenastěhuje ke mně. …..Budeš v bezpečí a dítě taky….

Ani ne po dvou týdnech mi zavolala, že přijímá mou nabídku.

Byla jsem ráda.

Zase budu mít zpátky mou fantastickou kamarádku.

Po skončení marodky jsem jí navrhla, zda by také nechtěla jít pracovat na policii. …

Ne nezlob se to není nic pro mě, nejsem tak odvážná jako Ty….

Rozhodla se pracovat v nemocnici, zatím jako pomocní pracovník do doby ukončení zdravotní školy.

Zvládla vše a já měla radost. Dcerka zatím chodila do školky co patřila nemocnici.

Obě byli chráněné. Když ho pustili z vězení odjel z města, jeho rodiče zabezpečili odjezd do ciziny. Konečně nastal klid.

Viky si rychle zvykla u mě a její dcerka Hanička taky.

Každý večer jsem musela slíbit, že ji řeknu pohádku o světě, kde děti netrpí.

Měla jsem co dělat, abych vymýšlela denně co jí vyprávět.

Hrozně jsem si na ní zvykla a někdy jsem měla pocit, že Viky i málo žárlí….

Koukej Sandro, Hanička Tě mápomalu raději jako mě….

Musela jsem se smát,

..Ne nemá, kdybys slyšela jak o Tobě básní jakou má hezkou a dobrou maminku,

tak už to víc neříkej….

Hanička nám rychle rostla a byla moc hezká po maminke.

Nosila samou pochvalu, co jsme měli radost.

Jedině co jsem se bála, byl den kdy Viky řekne, že se odstěhuje.

Někdy jsem se jí ptala, zda se jí u mě líbí a také jestli nepřemýšlí o svém bydlení.

Ne Sandro, jsem si na Tebe zvykla a pak chyběla by jsi mi,

Tvá pomoc s Haničkou, večerní povídaní a hlavně Tvé jídla, které jsou tak boží,

nene jsi jak má sestra, kamarádka a jsi má rodina.

Jen zda Ti nepřekážíme my dvě.

Možná chceš , manžela a svou rodinu….

...Viky koukej, nechci se vdávat, možná je to divné,

ale nelákají mě muži ani ženy, možná jsem zvláštní,

ale vy dvě jste má rodina, dokud si budeš přát.

Jen, když si najdeš partnera, řekni mi to raději dřív ne v den odchodu.

Budu se snažit to pochopit.

Jsi ještě mladá a vím, že se Ti muži líbí…..

Její odpověď byla zvláštní.

….Jo líbí se mi muži, ale už nevěřím, že bych dokázala žít klidný život.

Stačilo by mi, kdyby někdy zvýšil hlas anebo nedej bůh,

aby byl zlí na mou dcerku.

Nikdy to nechci zažít… Poprvé jsem jí objala. ,, I když jsem cítila zvláštní pocit, nedala jsem to na sobě znát. Jediné co jsem řekla bylo

,, zde budete napořád má rodina, také i Tvá dcerka bude jak kdyby byla má,,

Žili jsme spolu a těšili se z Haničky, byla šikovná.

Když dospěla a vystudovala vysokou školu, slzy štěstí tekli mě i Viky.

Hanička se rozhodla studovat dějiny, přečetla spoustu knih, zajímalo jí vše.

Promovala s vyznamenáním.

To co řekla po promoci, nezapomenu so mé smrti…,, maminky děkuji Vám….

Viky se na mě koukla a usmála se.

...Sandro slyšela jsi to oslovení, odteď jsme maminky…

Nenašla jsem slova, jen jsem jí objala a poděkovala.

Víš Haničko, vždy budeš to nejcennější v mém životě,

ano jsi jako má dcerka a vždy to tak bude…

Odchod dcerky.

Smutek zavládl v rodině, když nám oznámila, že se přihlásila jít do Afriky.

To jsme ani ve snu nečekali, ale bylo to její rozhodnutí.

Viky byla hodně smutná, ale neřekla ne jen dokázala říct.

...Je to Tvé rozhodnutí a nebudu Ti bránit….

Vše jsme připravili na její odjezd.

Den odjezdu byl hrozný, obě jsme cítili bolest.

Po příjezdu nám Hanička často volala,

popisovala práci a bylo slyšet z jejího hlasu, že je šťastná.

Děti si jí oblíbili.

Říkala jim jak má dvě skvělé maminky.

Náš život a Viky byl stejný, byli jsme dvě nerozluční kamarádky a sestry

. Život plynul a stárly jsme.

Starali jsme se jedna o druhu v dobrém i v horších chvílích,

kdy nemoc nás složila.

Hanička si v Africe našla přítele a oznámila nám,

že musíme za ní přijet, bude se vdávat.

Bože Viky si neuměla představit cestu letadlem a hrozně se bála.

Měla jsem co dělat, abych jí přemluvila a ubezpečila jí, že vše bude ok.

Fotku Haničky příteli jsme neměli.

Mělo to být překvapení.

Obě jsme měli strach zda to nebude nějaký domorodec.

Po příletu do Kambodže nás čekala sama.

Pořád říkala ….to bude překvapení….

My dvě jsme pomalu nedýchali, ale milo jsme byli překvapené.

Byl to lékař, pocházel z Nizozemí.

Možná bylo slyšet, jak nám spadl kámen ze srdce.

Svadba probíhala v klidu v rámci jejích historii.

Obě jsme se smáli jak nás oblékli, ale co pro dceru neuděláte.

Zdrželi jsme se týden a těšili se domů, na naší stravu a klid.

Po příchodu jsem onemocněla

.

Podle lékařů infekci, tak jsem musela zůstat v nemocnici.

Viky denně jezdila za mnou,

ale nesměla do místnosti jen přes sklo,

dokud nebude potvrzené že není to infekční onemocnění.

Výsledky byli v pořádku, ale dostala jsem vysoké teploty a lékaři povolili Viky , aby směla do místnosti za mnou.

Měla oblečený ochranný oděv. Asi jsem měla halucinace, nebo když mi bylo líp a mohla bez problému jít za mnou mi řekla. Možná jsem v horečce řekla, že ji mám ráda.

,,Konečně, nedokázala bych bez Tebe žít.

Mám Tě moc ráda a dala mi polibek na líc….

Ani v tu chvíli, jsem nedovedla ji říct, že ji miluji celí svůj život.

Každý rok jsme jezdili za dcerkou.

Narodil se jí syn, na kluka tak nádherný byl. Její manžel Karl řekl… Nádherný je po mamince ale moudrý bude po mne…

Museli jsme se smát, nebo Hanička mu odpověděla… moudrý bude jak my dva…

Měli hezký dům, ale my jsme se těšili domů,

kde jsme se cítili nejlíp.

Do konce života, jsme žili jako dvě nejfantastickejší kamarádky.

Udělala jsem závěť, kde se dozví, že byla má jediná životní láska.