Nikdo neví, co bolí

Autor. Marie G. spisovatel.

Nikdo neví, co bolí.

Život zvláštní je, nevěřící lidi, no bolest, kterou některý nesou, zůstane skrytá do konce žití.

Je hrozně těžké mluvit o trápení a pocitech nebo málo kdo pochopí, navíc některý velkou radost mají, když vědí, že i Ty trápení máš a svou bolest otevřít nemůžeš. Ne, že by nebyli lidi, co by nechápali, někdy by i rodina nepochopila, proto vše držíš v tajnosti. Nechceš, aby lidi, které máš moc ráda byli smutné, jejích úsměv ztratil bys, to je příčina utajení. Proč dělat bolest jiným? Ne to se nedělá. Snažíme se být silný a zvládnout vše jen sami. Tak nás i mnoha lidí učili rodiče a starý rodiče. Vždy nečekej pomocnou ruku od někoho, nebo nesplatíš to do konce žití. Pokaždé uslyšíš, „já jsem Ti tehdy pomohl.“

I když jsme pomohli spoustu krát, no na to se zapomíná. Proto dokud co i jen málo zvládáš, zvedni se a buď oporou sobě sám. Ať nikdo nevidí Tvou bolest.

Jsou lidi, co vidí jen Tvůj úsměv, nikdo však nevidí boj, co musíš zvládat. Jsou lidi, co slyší Tvůj hlas, ale nechápou a nikdy neuslyší na co Ty myslíš. Je tisíce lidi, co čtou, co píšeme, ale málo kdo cítí, že slzy nám při psaní tečou, když se příběh nekončí nejlíp. Když postavu, kterou v příběhu děláš a vžiješ se do ní, jak bolí duše a slzy jsou toho svědkem.

Některý si myslí, jak dobře nás znají, ale ne, ne žádný básník, nebo spisovatel neukáže to své pravé, ale úsměvem a pohodou zakryje vše.

Je spousta příběhu, který jsou popsaný z jeho života, jen jsou obalené.

Jedna z těch je holka, docela hezká, upřímná a nápomocná hlavně pro lidi co ve věku senioru jsou. No po nocích tečou její slzy na polštář, nebo nedokáže světu říct miluji jednu ženu. Žije ve světě, kde za to smrt by ji dopřáli.

Jo, kolik lidí je takových, co odsuzují lidi jinak orientovaných. Někdy pravdu mají nebo jsou tací co spíš ostudu své komunitě dělají. No je spousta co nepreferují dělat divadlo pro veřejnost, svou lásku dávají doma svému nebo své partnerce.

India a Indonésie jsou příkladem, kde tací lidi musí žít dle pravidel života z času opic.

Talia je toho příkladem. Milovala ženu, co vdaná už byla, ale jejích láska trvá dlouhá léta, jen ji musí tajit.

Když Talia našetřila dostatek peněz, řekla své lásce,, pojď se mnou, kde nemusíme se bát ponižování nebo smrti.“ Vždyť víš, že mé srdce patří jen Tobě, dokud budu žít. Nedovedu si představit žít bez Tvých polibků, Tvých doteků. Dokážu Vás uživit oba, Tebe i Tvou dcerku, jen musíš chtít.

Jediný, kdo ji chápal byl její táta a pomohl jí, aby měla důstojný život v cizině, po které kdysi toužil i sám. Když přijela do Anglie, neměla problém, nebo dobře ovládala anglický jazyk. Začala studovat psychologii, aby mohla pomáhat své komunitě žít život po kterém touží.

Pět let trvalo, co neuviděla svou lásku, ale přišel den, kdy Darma tak se jmenovala její přítelkyně, poslala dopis, že je volná nebo jejího manžela zabil soused za užívaní si s jeho manželkou.

Talia poprvé pocítila štěstí, po kterém toužila. Její táta pomohl vše zařídit Darme na odchod. Pak dostal jejích život šanci prožívat společné chvíle.

Chvíle lásky k stejnému pohlaví.

Spousta lidem co pocházeli ze stejné krajiny Taliu obdivovali, že dokázala říct svým rodičům pravdu. Matka se nikdy nezměnila, u ní Talia byla posedlá ďáblem, měla jinou představu o životě své dcery. Provdat ji za člověka, co ona vybrala pro ni.

Až po létech, kdy navštívila dceru, uviděla, že její život je jiný, nádherný a má vše co ona nikdy neměla. Pak pochopila za pomoci jejího manžela, že to chtěl osud.

Když pak spolu s manžele také odjeli do Anglie, změnila se k nepoznání. Hodně si oblíbila Talii přítelkyni, hlavně její malou dcerku, která ji dělala společníka na procházkách, kdy ji učila zvykům, hlavně učila jí rozumět lidem, který žili v Anglii, který byli v komunitě jako ona.

Svět se mění, hodně krát ne právě tak jak by se měl. Lidi neuznávají víru, neuznávají život a historii svých zemí. Úcta k lidem začíná být jen minulost.