Múza mě má ráda

Autor.MarieG

Múza mě má ráda.

Příběh lidí co neumí v noci spát, nebo múza chce s písmenkama se hrát. Tak spaní odkládá se přes den. Jsem jednou z těch lidí. Můj myšlenkový pochod se hlásí, dnes zase nebudu spát.

Bylo to už hodně let, kdy zamilovala se do mě múza. Někdy básně a podruhé příběhy ze života anebo fikce. Byla doba, kdy člověk co měla jsem ve svém srdci odešel tam, odkud není návrat. To byl čas, kdy spánek nepřicházel jen vzpomínky a pláč.

Noc, hvězdná obloha jsou mé přátelé. V hlavě se vynoří hodně myšlenek, tak hrám si z písmenkama a tvořím ,vymýšlím příběhy, skládám básně co dotýkají se duši, někdy o lásce a někdy o bolesti.

Život má spoustu příběhu a tak je vždy co psát.

.-.

Ted je to příběh ženy co dlouhé léta neznala pohlazení od přítele a později od manžela. Byla služka a rodička. Tři dětí, manžel ožrala a sukničkář.

Když neměl na alkohol, nebo pro zábavu s děvkami, poznala silnou ruku manžela. Nejednou byla ošetřovaná v nemocnici, ale pokaždé musela říct, že si zranění zapříčinila sama.

Až jeden den lékařka na pohotovosti jí řekla, tohle jste si sama nemohla udělat. Nahlásím to policii ať se postarají o manžela. Ten neměl možnost ji přinutit zase klamat.

Policie ihned zasáhla a děti už pomalu odrostlé vzali do ústavu. Nejstarší byl samostatný a dvě mladší zůstali v domově. Po čase si je vzala manželova matka.

Léčení lebky, zlámaná čelist si vyžádala dlouhou léčbu.

Děti si soudní cestou vyžádala manželova matka a soud ji to schválil. Když byla Emilie obeznámená o procese, psychický to nezvládla a skončila na psychiatrii.

Léta utíkali a pobyt v léčebny pro psychické lidi trval 3 roky.

Pak ji propustili, ale děti nechtěli s ní být, báli se zda neonemocní opět.

To ji hrozně ubližovalo.

Ale po rozhovore s psychiatričkou usoudila, že musí se naučit žít sama.

Život samotářky.

Odstěhovala se do vzdáleného města.

Práci se ji nedařilo najít, až jednoho dne jak seděla v parku si přisedla postarší paní.

...Jste bledá a z očí Vám vidět smutek. Nechcete si popovídat, možná Vám budu moct pomoct Vaše duše se zklidní...

Nejdřív váhala, ale paní byla tak laskavá, z jejích očích sálala dobrota Po chvíli ji řekla svůj příběh. Paní ji pak řekla… vezmu Vás se mnou, tam Vám pomohou a podají pomocnou ruku.

Tak se zeptala kde a co to je jaká instituce. Byl to dům důchodců a potřebovali pomocné pracovnice. Byla zvyklá na práci, tak pomoc přijala.

Po příchodu do domova, jí paní nechala na chvíli čekárně.

Sama se vybrala za Ředitelkou ústavu a pověděla jí vše co jí Emilie řekla.

Ředitelka byla laskavý člověk asi v Emiliiným věku.

Vše zařídila aby zůstala.

Po čase našla sebe, že takhle chce žít. Bez bolesti a strachu. Někdy přijeli děti za ní, ale lásku k ni neznali. Pokaždé ji vyčítali, že nedělala nic aby netrpěli. Po čase se návštěvy dětí čím dál ztráceli.

Po nocích plakala a vyčítala si, že děti mají pravdu, neměla to tak dlouhou dobu trpět. Udělala si kurz ošetřovatelky. Personál i pacienti si ji oblíbili, byla milá a pomáhala i tam kde neměla.

Bydlela v domově. Po roku ji Ředitelka navrhla , že může získat byt a pomůže ji to vybavit. Poprvé v životě byla šťastná.

Ze začátku ji poskytli vše co bylo potřebné k životu. Časem si vše zabezpečovala sama. Brala si navíc služby a její zdravotní stav se zlepšil, už nemusela užívat léky od psychiatra.

Moc se sblížila s Ředitelkou, měla ji ráda ve všem ji hodně pomáhala.

Někdy ji kolegyně dohazovali kluky, ale její odpověď byla...nikdy nechci muže, zažila jsem hrozně moc bolesti a ponižování.

Když neměla službu věnovala se učením cizích jazyků.

Její touha byla odejít do ciziny a starat se o nemocné lidi.

Ředitelka nebyla moc nadšená jejímu rozhodnutí, nebo také si ji oblíbila. Pokaždé ji říkala ...Emilie budete mi moc chybět, nějak moc jsem si na Vás zvykla…

Nebojte neodjedu tak rychle, ještě nezvládám docela dost anglický. Chci abych byla nejlepší, jak kdysi, když jsem byla dítě. Táta mě k tomu vedl.

Jenže časem si našel přítelkyni a opustil matku, která to nezvládla a utrápila se k smrti, jak drogami, tak alkoholem.

Jednoho dne ji našel mrtvou v ložnici.

Já jsem pak ztratila možnost se setkat s otcem, odstěhoval se s přítelkyni do zahraničí.

Víc o sobě nedal znát, hlavně když zjistil, že můj manžel je hodně zlí člověk. Neustále mi opakoval ...odejdi od něj, jsou ženy co se umí postarat o rodinu i samotné...

Jenže já milovala manžela a proto jsem pořád doufala, že se změní, co se ale nestalo.

Těsně před Vánoci v domově jsme měli Vánoční oslavu, přijeli děti z města a také hudební skupina která působila v škole. Byl to nádherný čas a já poprvé zažila čarovné Vánoce v pohodě.

Když oslava skončila, Ředitelka ji navrhla aby si ještě spolu vypili čaj nebo kafe. Neodmítla, měla ji ráda.

V kanceláři ředitelky si pustili hudbu jemnou spíš uklidňující. Emilie si vychutnávala čaj ale ředitelka si pochutnávala na víně. Asi po půl hodině pozvala Emilii, že si zatančí. Byla to skladba od Piet Veermana, nádherná hudba. Ředitelka ji chytla kolem pasu a přivinula ji k sobě.

Cítila se jak v ráji, léta netančila. Pak ji ředitelka řekla svůj příběh, který Emilii trochu vyvedl z klidu. Říkala ji o svém životě s přítelkyni, která ji opustila, nebo její rodina byla proti spolužití dvou žen.

Měla trochu popito tak řekla vše o sobě.

Emilie ji litovala, ale řekla, že ona by nikdy nedokázala žít jak s mužem a ani se ženou.

Pak se jejích přátelství odsuzovalo. Po čase se Emilie rozhodla, že odjede. Vyhýbala se ředitelce jak to jen šlo.

Ani ne po měsíci si našla práci přes Agenturu do Anglie.

Bylo to na severu Anglie v městě Lincoln. Na začátek žila v ubytovně co měla nemocnice a po půl roku si našla podnájem.

Dělala práci pomocní sestra. Časem si udělala zkoušky ošetřovatelky.

Personál ji hodně pomáhal, ale svou odvahou zvládla zkoušky na výbornou. Vedení nemocnice ji navrhl ,aby pokračovala v studiu na zdravotní sestru.

Tak jak vždy chtěla být nejlepší co svou odhodlaností taky dosáhla. Po 5 letech i když se blížilo její jubileum 50 let, požádala o Britské občanství.

Když měla volno začala psát a její první příběh byl o jejím životě. Kniha měla úspěch.

Pak vydavatel jí požádal, aby psala, že její příběhy jsou zajímavé. Všechen čas věnovala psaní. Příběhy byli dost smutné, psala o ženách trpících, o dětech nechtěných, o dětech zneužívaných.

Pak se seznámila s kolegyní co byla jinak orientovaná, ale nikdy si nedovolila co i jen nejmenší k ní. Stali se nerozlučné kamarádky.

Někdy ji vzala do klubu pro jinak orientované lidi, aby zjistila o životě takhle orientovaných lidi. Hodně ji to pak pomáhalo psát o komunitách o problémech v rodinách.

Zjistila, že hodně mladých lidi jsou závislí na alkohole, co ji připomínalo její matku. Tak psala různé příběhy. Ale v srdci měla spoustu něhy a tak psala i příběhy o lásce, i když ona ji sama nezažila.

Na jedné dovolené s kamarádkou navštívila Norsko, kde poznala dvě úžasné ženy, co nestyděli se za svou orientaci. Napsala příběh, který pak byl zfilmován Švédskou společností. Měl velký úspěch.

Pro velkou zátěž v nemocnici se rozhodla ukončit práci v nemocnici a věnovat se jenom psaním. Byla zabezpečená co získala výdajem knížek, tak si zakoupila malou chaloupku ve Wales.

Oblíbila si jejích přírodu. Byla zde šťastná. Poznala zde spoustu přátel, ale na dovolené ve Skotsku si zamilovala lidi a přírodu. I když byla drsná ,ale blízká jejímu srdci. Cítila, že zde je pokračování jejího života.

Vše po návrate prodala a odjela do Skotska. Zamilovala si rybaření a tak spoustu času věnovala své nové zálibě. Tam poznala ženu co pocházela z její krajiny. Našla si kamarádku s kterou si hodně rozuměla a z celou její rodinou. Milovali toulky přírodou ale hlavně rybaření. Jediné co se nenaučila bylo pití alkoholu, co Skotové nechápali.

Učila se jejích tance a také jejích řeč i když rozuměli anglický, ale chtěla zapadnout do jejích kmenů.

Setkávala se s lidmi aby zjistila vše o jejích kultuře, ,Nejvíc ji zaujal,Spisovatel ... Burns Robert ….. Zajímala se celkově o životěa vše od počátku.

Tam i skončil její život samotáře. Nikdy se nevrátila do své rodné vlasti, nebo ji připomínala všechnu bolest.

Lidé ji znali jako vynikající spisovatelku a na poslední cestě ji vyprovodilo hodně lidi.