Mé srdce.

Autor. Marie G. spisovatel.

Mé srdce. 

Každý z nás má tenhle malí, ale největší dar, srdce. Jsou i další orgány potřebné k životu, ale tenhle je nejzranitelnější.
Mé srdce je rozdělené na časti jak skládačka. Velkou část tvoří má víra, rodina, skutečné přátelé, cit a něha, cit pro hudbu, která je tak pro můj život důležitá a příroda, která je také součástí mého žití.

Něha a cit jsou to, co bych měla mít trochu míň, nebo to některý dokážou využít. Pak je část, kde jsou ostatní přátele, zde se tomu říká kamarády. Těch je hodně, že podají pomocnou ruku, či už slůvkem nebo pomoci. Mé srdce, je jen ten obal na srdci, sval, co skrývá tu krásu, ale i to ne dobré.
Dostali jsme do života dva andělé, jeden, co ochraňuje nás, ale i anděla s černýma křídly.
Ten se snaží, jak nejvíc zranit, cítit bolest a žal, někdy i kdy vnitřní rovnováha je dostatečně silná, ale tohle dokáže anděl s černýma křídly narušit, se poddám. Hlavně, když vidím, že zlo, blíží blízkému a slabšímu člověku nenechá mě to v klidu. Těmto andělům obou se říká osud.
Ten zlý se snaží klást překážky od dětství a někdy je pocit, že to už nedám, ale na chvíli mě nechá vydychnout. Pak, ale zase zkouška ještě tvrdší. Je hodně lidí, co tohle znají a já také a moc. Tehdy mé srdce trpělo, duše plakala, ale pokaždé jsem vstala silnější. V tom mi pomáhala má víra. skutečný přátelé ale hlavně má rodina.
Spravedlivost nebude, nebo těch co posilují zlo je spousta lidí. Tam zlo zaselo hodně semínek. Jediná výjimka je, že každý odjede na cestu nenávratna.
V životě, ale poznám i trochu štěstí, to, co dokážu i přes překážky.
Hodně věcí zdědíme z pokolení, z předcházejícího života, ale také svým pokračováním či už v dobrem nebo ve zlém.
Nejsme dokonalý a nikdy nikdo ani nebude, nebo co i jen maličkostí, slůvkem nebo činem ublížíme i když nevědomě.
Mé srdce trpí bolestí, když nevinné dítě je nevyléčitelné, proč musí tolik prožít? Snáz dostalo trpět za zlo co udělalo v předcházejícím životě, zda trpí za svou rodinu, za rodiče, co cit a něhu nemají.
Proč? se ptám osudu. Každý by měl dostat trest za své chyby, které napáchal hlavně vědomě.
Proto snáz má memory dokáže psát i něžné příběhy a básně.
Nemám co lidem dát i když hodně pomáhám, proto píšu, abych alespoň trochu pohladila lidem její duši. někdy je pravda i slzy stékají po tváři, když píšu právě té smutnější básně nebo příběh. Jak říkají lidi, mé psaní je ze srdce z duše mé. To je, ale skutečný život, není jen o radosti. Jsou lidi, co dostanou dar, málo kdy pocítí bolest, štěstěna je nakloněná k nim. Jenže těch je jen pár.
Ten dobrý anděl, nás moc krát ochrání, někdy vnukne myšlenku, pozor tohle není moc dobré. Moc krát nám dá znamení, ale ne všichni to chápeme, nebo nemáme vědomost co nám chtějí říct.
Je dané, že v životě potkáme spřízněnou duši i když je na míle vzdálená. Tohle je to, co věřím, ale nevěřím na slova, nemám je ráda, ...miluji Tě...láska člověka, který tomu sám nevěří. Jediná, kterou věřím je láska zvířete, psí láska, je čistá a nikdy nezklame, miluje do konce svého života. Slova, miluji Tě a láska jsou pomíjivé, hrozně málo lidi dokáže skutečně milovat někoho do konce svého žití.
Já uznávám jen slůvko mám Tě rád/ráda. Tam si člověk nezakládá, že bude navěky. Dal mi osud znát nádhernou spřízněnou duši i když jen krátce, za co jsem vděčná.
Mé srdce i když je bolavé, nebo rány přestanou bolest, ale nikdy se nezcelí. To zná, každý z nás. Jsou věci, co dostala jsem darem od nebes, léčit, dát svou energii, které mám nadbytek, jen nemusel mi dát tolik něhy a citu, byla bych měla větší klid v duši. Nejcennější dar je, že poznám zlo na jiném člověku a za to osudu děkuji.
Mé srdce, je vděčné za skutečné přátele, není jih moc, ale jsou.
Zde, je růže, kterou mám nejraději z květů a mé srdce pro Vás pro skutečné přátelé.