Dvě zraněné duše.

Příběh dvou dívek, které zažili podobnou situaci. 

Jeana- Jana, děvčátko co moc dětství a pohlazení neznalo o lásce matky už vůbec ne .Emilie- Milka, dětství neměla nejlepší, ale maminka jí měla ráda víc jak svůj život. 

Jeana – Jana, narodila se z lásky, ale časem opovrhovaná a neuctívaná svým otcem. Její táta byl z bohaté rodiny a toužil po synovi, který jednou převezme jeho impérial.  Ale osud mu nedopřál syna. Holčičku hezkou, plavé vlásky jak anděl a její modré očka jak čisté nebe. Od té doby se její táta hodně změnil, hněv byl na denním pořádku. Vyčítal, že jeho bratr určitě bude mít syna a převezme pak impérium co rodiče měli. Alkohol a cizí ženy mu byli víc jak rodina. Jana už nemohla mít další dítě, onemocněla. Hodně často znala i agresivitu manžela co jí vůbec nepomáhalo k uzdravení.

 Když bylo Janě 7 let, její maminka jí navždy opustila. Osud ji nedopřál milovat a chránit své dítě. Táta ji odmítl z důvodu, že je hodně podobná své matce a vůbec se nestaral o ní, byla jen i když malinká, služkou pro ožralého tátu. Měla štěstí, že poblíž bydlela starší paní, která ji litovala a dost pomáhala, hlavně praním šatů, které musela ručně sama prát pod studní, aby trochu byli nositelné do školy. Moc krát když šla ze školy ji sousedka pozvala t přinese vše co potřebuje poprat. Janička schoulena u pračky tiše seděla. Pak jí sousedka řekla.. pojď právě se upekli buchty, dáš si z mlékem. Když jí chtěla pohladit po vlasech, Jana se lekla.

 „Proč jsi se lekla Janičko? „ Bála jsem se, že mě uhodíš.“ Neboj nikdy bych Ti neublížila, dost Ti blíží osud. Jednoho dne přijeli do školy ze sociálky a rozhodnutí bylo, že si jí vezmou do dětského domova pro siroty. Byla i trochu ráda, že bude ji líp, teplo a bez strachu usínat. Jediný problém byl, že se nedokázala vžít s dětmi, byla samotářka. Marta, ředitelka ústavu si jí oblíbila a udělala vše aby ji nikdo nemohl adoptovat, nebo si jí chtěla adoptovat, co se po delší době podařilo Sama neměla děti, ne že by je nechtěla, ale osud ji nedopřál i když ona i její manžel po dítěti toužili. Ve válce byl hodně zraněn, museli mu amputovat nohu, kterou měl po výbuchu miny hodně zraněnou. Poznala manžela právě v domově, kde dělal zahradníka. Byl milý a ochotný vždy pomoct. Moc krát říkal dětem, jak zlá je válka. 

Nebylo mu ani 50, když onemocněl a jeho tělo nezvládlo zátěž i když se o něj bylo postaráno. Bolest a ztráta manžela zanechala v ní smutek. Až když přivezli Janu, ožila, hned jak jí uviděla věděla, že tohle dítě udělá šťastné. Nejhezčí chvíle prožívali obě. Marta, její touha mít dítě se splnila i když ne vlastní, ale citově hodně blízká. Janička pak poznala co je objetí maminky a polibek na dobrou noc. Janička jí také vracela sílu a štěstí. Marta ji vychovávala k úctě k nemocným a seniorům. Učila ji rozumět už jen pohledem, co děti zde potřebují a po čem touží. Většinu tam byli děti odhozené, jen pár bylo co ztratili rodiče. Proto, když Jana vyrostla chtěla, aby studovala psychologii a tak rozumět jejích duši. Jana vystudovala, zajímalo ji pomalu vše. Hlavně hravost dětí, co asi je hodně blízké, když vyrostou a co by chtěli v životě dosáhnou. Proto si udělala i pedagogické studium. Moc krát ji Marta říkala, … Janičko a co tak si najít partnera a mít dítě…Jeden krát pro vždy ji, ale Jana odpověděla… promiň já se nechci vdát, co když by byl kluk jak můj táta, ne nikdy se nevdám. Mám zde rodinu a děti potřebují lásku a já se budu snažit jím jí dát. Pak Marta, už nikdy neříkala aby se Jana vdala. Když přišel čas a Marta šla do důchodu, všichni se rozhodli podpořit Martu, aby se ředitelkou stala její adoptovaná dcera Jana. Marta si užívala důchod, ale bohužel ne dlouho. Epidemie si jí vzala. Jana trpěla už podruhé, ale srdce její patřilo malinkatým opuštěním dětem. Osud ji nenechal samotnou dlouhou dobu.

Emilie- Milka, dětství měla nádherné i když ji vychovávala sama maminka, nebo muž který ji sliboval lásku a věrnost navždy odešel jak mu oznámila, že bude mít dítě. Rodiče Kateřiny- tak se jmenovala maminka Milušky, jí proto odsoudili a musela odejít. Dali jí pár korun aby odešla z jejích vesnice. Byli to těžké časy, práce málo a když tak hodně těžká. Jenže Kateřina se nevzdávala i když dítě se pomalu bralo na svět. Nečekaná nehoda v práci však unáhlila příchod děvčátka. Kolegové ji dost pomáhali do doby návratu do práce. Byla oblíbená, hezky zpívala u práci a lidé si jí moc oblíbili. Vždy pomáhala hlavně starším ženám, aby měli splněný plán. Dělala v strojírenské firmě na výrobu součástek pro polnohospodářství. Miluška rostla jak z vody, cit, něhu zdědila po mamince, ale krásu po tátovi. Kudrnaté vlasy, černé jak uhel. Hodně pomáhala mamince, nebo věděla, že je často unavená, vyčerpaná. Ve škole byla jedna z nejlepších. Učitelky ji měli ráda, byla bezproblémová a uctivá. Jenže jak se říká osud nechodí po horách, ale po lidech. Po letech se ozvalo její zranění, nádor, který podle lékařů nebyl léčitelný. 

 Kateřina připravovala Milušku na svůj nenávratný odchod. Pomalu jí vysvětlovala jak to v životě chodí, že maminky musí opustit své děti i když je moc milují. Učila jí jak rozdávat úctu ,lásku, hlavně nikdy neponižovat nemocné děti a lidi. Být milá a ochotná pomáhat starším lidem. Za tu dobu co žila ve vzdálené zemi, sousedské, ale spojené Česko Slovensko. Lidé si byli hodně blízcí, nevadilo jim, že pocházela z rodiny která žila na Slovenské části. Proto Milušku připravovala na svůj odchod. Miluška moc krát plakala a prosila pokaždé jak šla spát o zdraví pro svou maminku. Když nadešel čas, že musela jít do nemocnice, řekla Milušce, že bude zatím u její kamarádky, která měla pomalu stejné děti jak měla Miluška. Po příchode do nemocnice, oznámila na sociálku, že dcerka je u sousedů a zařídila, aby ji tam vzali. Miluška byla každý den v nemocnici a pevně věřila, že osud nebude tak zlý a nevezme jí maminku. Před odchodem do nemocnice ji Kateřina dala řetízek, kde bylo její foto. Její slova byli… Miluško to máš památku, abys nikdy nezapomněla jak vypadala Tvá maminka, pro kterou jsi vše na světě. Uplynul týden po operaci a její život se ukončil. Bylo hrozné koukat a říct dítěti, že její maminčina dušička je už v nebesích. Z ústavu přijela pro ní Jana. 

V prvním momentě věděla, že tohle milé dítě bude mít víc jak ráda. Jejích oči se setkali a objetí naplnilo jejích duši. Jenže Miluška nezapomínala na svou maminku a každý večer když děti spali, potichu vyšla ven, sedla si na schody a koukala se na nebe, nebo jak jí maminka říkala...víš budu jedna z hvězdiček a Tvůj anděl co bude dohlížet na Tebe po celý Tvůj život…Miluška hrozně ráda četla knihy o lékařství a její touha byla být zdravotní sestra, aby pomáhala nemocným. Jana si jí hodně oblíbila a dělala jí společnost pokaždé jak jí viděla, že je Miluška smutná. I zde byla ve škole nejlepší a hodně oblíbená spolužáci. Večer, opět vyšla ven, cítila se trochu smutně. 

Když to viděla Jana, tiše šla za ní. Když slyšela její prosby jak posílá pozdrav po hvězdičce mamince, slzy ji tekli po tváři. Jak tohle dítě milovalo svou maminku jí připomenulo její osud, který pak byl tak blízcí.  Sedla ji k ni a řekla Milušce. Jsem jako Ty, i já ztratila jsem milovanou maminku a má druhá máma byla ředitelka zde, která si mě adoptovala. Dala mi poznat lásku matky i když ne opravdové. Když budeš chtít budu s Tebou chodit ven a koukat na hvězdu, kterou jsi myslíš, že je duše Tvé maminky. Spolu můžeme chodit na hřbitov položit kytku, kde je uložené tělo Tvé maminky. Miluška ji poprvé objala...budu moc ráda…Byl to moment, kdy Jana věděla, že tohle bude její dítě, že už nikdy nesmí být nešťastná, ale radovat se ze života . Řekla Milušce celou svou minulost. Dlouho přemýšlela jak to Milušce říct, že by jí ráda adoptovala za svou. Pomohl osud. Večer když viděla, že Miluško je zase venku, šla za ní. Objala jí a společně koukali na nebe, když najednou Miluška ji řekla… Víte, zdál se mi sen o mamince a ona mi řekla jen, neboj poslala jsem a vybrala pro Tebe maminku, která Tě bude mít moc ráda a bude Tvůj lidský anděl. Pak jsem viděla Vás paní ředitelko.

 Nevím proč, ale jste se na mě usmála, pak jsem usnula i když jsem chtěla být díl se svou maminkou. Obě plakali. Pak se ji Jana zeptala, .."která je to ta hvězda i já bych ráda povídala s ní…Pak Milušce řekla… chceš být mou dcerkou?  "Udělám vše, abychom byli navždy spolu…Miluška ji objala a ticho řekla… moc ráda bych byla Vaše dítě…Jana vše zařídila a pak už byli spolu navždy. Miluška splnila svůj sen, stala se zdravotnici a starala se zde v ústavu o děti. I když nemocnice chtěla, aby zůstala dělat zde, ale její přesvědčení bylo silné, bude se starat se svou druhou maminkou o opuštěné děti. Jana věděla, že jednou převezme ústav její milovaná dcerka Miluška. Obě si užívali společný život, navštěvovali různé krajiny, poznávali lidi, ale hlavně učili děti k úctě k přírodě, k lidem co potřebují pomocnou ruku. Osud jím vrátil úsměv, který jím před léty vzal. Život plní střetnutí spřízněných duší.

 Proto i my je poznáme i když jen přes písmena, které napíšeme, nemusíme je znát osobně, ale víme, že to jsou naší lidský andělé, naše spřízněné duše, které nám poslal osud. Proto děkujme za ně, za každou chvilku, když jsme jí dostali.