Dar na který se nezapomíná.

Autor. Marie G. spisovatel

Dar, na který se nezapomíná.

Skutečný příběh o lidské ochotě pomáhat.

Malá restaurace, kde dělala Jana, dívka se srdcem na správným místě.

Jana dělala zde servírku, ochotná a milá mladá žena. Po pár dnech si všimla, že zde chodí kluk tak kolem 12 let a nic jiné si neobjedná jen pohár vody. Pak se rozhodla, že mu přinese něco k jídlu

  Někdy mu přinesla palačinky, jindy ovesnou kaši nebo míchaná vajíčka.

On o sobě nic neříkal, ale vždy jí poděkoval pohledem.

Jany kolegové si toho začali všímat.

Kdo je ten kluk? Zeptal se Honza, bývalý policajt. „Nikdy jsem neviděl jeho rodiče.“

„Nevím,“ odpověděla Jana. „Ale má hlad.“

„Buď opatrná,“ povzdechla si Kateřina, kuchařka. „Zvykne si a pak zmizí.“

„Ať je to tak,“ řekla Jana klidně. „Vím, co to znamená být hladová.“

Neptala se ho na jméno – bála se ho vystrašit. Prostě mu nechávala jídlo a vodu.

Když zákazníci začali o chlapci diskutovat, objevily se posměšky:

„Našla se zachránkyně!

Teď by měla všem podávej jídlo zdarma!“

Jana mlčela. Věděla, že laskavost nepotřebuje vysvětlení.

Jednoho dne ji zavolal manažer Marek:

„Nemůžeme rozdávat jídlo zdarma.“

„Zaplatím to sama,“ odpověděla klidně.

„Z dýšek? Vždyť skoro nic nevyděláváš.“

„Je to moje rozhodnutí. "Od té doby platila chlapci snídani ze svých vlastních peněz.

Ale jednoho dne nepřišel. A druhý den také ne.

Jana stále hleděla na dveře a doufala, že vejde.

Talíř s palačinkami zůstal nedotčený. Přešel týden, dva, tři – chlapec se neobjevil.

Našel se někdo, co zveřejnil článek, jak servírka připraví jídlo pro ducha.

„V restauraci u školy krmí servírka neviditelné děti.“

Komentáře byly kruté – posmívali se.

Večer Jana otevřela deník svého otce – bývalého obvodního lékaře.

Na jedné ze stránek bylo napsáno:

„Dnes jsem se podělil o svoji svačinu s chlapcem, kterého rodiče jsou alkoholici, na jídlo pro děti nemají. Děti přijely na kontrolu a jeden z kluků vypadal hrozně bídně. Učitelka mu řekla, že nikdy nemá svačinu a některé děti se skládají, s kouskem chleba nebo ovoce. Možná to bylo zbytečné, ale hlad je u všech stejný. Nikdo se nestane chudším, když se podělí o chléb.“

Tato slova ji utěšila. Uplynul měsíc a kluk se neukázal. Ráno zastavily u restauraci vojenské terénní vozy. Vystoupili z nich muži v uniformách. Jeden z nich vešel dovnitř a zeptal se:

„Která je tady slečna Jana?“

„To jsem já,“ řekla a odložila konvici s kávou.

„Jsem Plukovník David Novák,“ představil se. „Mám zprávu od jednoho z mých vojáků.“ Vytáhl obálku a řekl: „Chlapec, kterého jste krmila, se jmenuje Adam Kolář. Jeho otec, byl mým podřízeným.“

Adam žil několik měsíců sám. Matka ho opustila, otec byl na služební cestě a chlapec se bál někomu o tom říct.

Plukovník sklopil pohled: Před dvěma měsíci kapitán Kolář zahynul v Sírii.

Ve svém posledním dopise napsal: ‚Pokud se mi něco stane, najděte ženu z malé restauraci u školy, která krmila mého syna.

Řekněte jí, že mu dala nejen jídlo – vrátila mu víru, že jsou ještě dobrý lidi. Lidi, co chápou i z nevyslovených přání. Jana vzala obálku třesoucíma se rukama, slzy jí stékali po tváři. Vojáci mlčeli. Plukovník poděkoval s rukou na prsech. Zákazníci vstali. V restauraci nastalo ticho.

Za pár dní se příběh roznesl po celém městečku, ale také v okolí. Ti, kteří se dříve posmívali, teď Janě děkovali.

Na místě, kde obvykle sedával chlapec, se objevila cedule:

„Rezervováno pro ty, kteří z viny rodiny nebo nemoci nemají na jídlo.“

Restaurace se stal místem setkávání veteránů a jejich rodin. Lidé tam nechávali vzkazy s poděkováním, našli se i takový co nechali peníze pro rodiny veteránů. Na pultu ležely spropitné se vzkazy: „Děkujeme Jana, že nám připomínáte, co to znamená být člověkem.“

Jednoho dne Jana dostala dopis napsaný úhledným dětským písmem:

Milá slečno Jana, do toho dne jsem nevěděl, jak se jmenujete. Ale každé ráno jste byla jediná, kdo se na mě díval, jako by mě opravdu viděl. Táta říkal, že hrdinové nosí uniformy.

Ale já si myslím, že někdy hrdinové nosí zástěry. Děkuji za vaši laskavost. Chybí mi táta. A vaše palačinky. Váš přítel, Adam Kolář.

Dopis zarámovala a umístila na stěnu za pultem.

Od té doby se Jana a její restaurace staly symbolem prosté lidské laskavosti. Marek založil charitativní fond na pomoc rodinám vojáků a na okně se objevila cedule:

„Ať jste kdokoli. Zaplaťte, kolik můžete i pro lidi co mají hlad. Nikdo odtud neodejde hladový.“ Vždyť nikdo neví, zda osud mu nedá poznat bídu i když teď má dostatek všeho.

Jednoho rána Jana našla na pultu medaili s růži a ženou s rytinou:

Vždy zůstanete v mé paměti.

Usmála se a pomyslela si, že možná ten chlapec věděl, že si stále pamatuje jeho tvář, oči, které jí pokaždé bez slůvka poděkovali.

Uběhlo spoustu let, Jana ale pořád dělala v té malé restauraci, kolegové jí byli jak rodina.

Jednoho dne kolem oběda přijeli 4 mladý kluci v uniformách. Každý měl kytici růži. Požádali Janu o větší vázu, kde by mohli dát zatím růže.

Když Jana blíž koukla na mladého modrookého kluka, hned si vzpomněla na Adama, který měl takové oči.

Pak řekla „hodně mi připomínáš malého kluka, který chodil k nám si posedět.

Pak Adam vstal, objal jí a řekl „Vy si mě pamatujete?“ Slzy měli oba v očích.

Pak si objednali jídlo a Adam požádal o palačinky, které měl tak moc ráda.

Když před odchodem zavolali Janu a odevzdali jí všechny růže, za laskavost a soucit.

Adam ji na rozloučenou řekl „Vy budete má rodina a také mé rodiny. Mám dcerku a manželku, které Vás chtějí poznat. Jak budu mít dovolenou, přijedu pro Vás, abyste poznali nás všechny. Má dcerka se moc těší, že bude mít další tetu. Lidé, co v té době byli v restauraci zatleskali pro oba.

Ne každý dobrý skutek bude nezapomenutelný, ale každý zanechá stopu

v srdci lidí, který věří v dobro a lásku k bližnímu. Je smutné, že nenajdou se bufety, kde by si lidi bez domovu mohli vypít kafé nebo čaj zadarmo, za milodar restauraci nebo v bufete pro takové lidi.

Bůh žehnej každému, co umí podat pomocnou ruku.