Budu Tě navždy chránit 20-21 čast.

Autor. Marie G. Spisovatel.

Budu Tě navždy chránit (Příběh lásky, část 20.21.)

Chvíle se svou láskou.

Liana se probudila do naprostého chaosu. Ornelie i její oblečení bylo rozházené po podlaze, hmatatelný důkaz předchozí noci.
Podívala se na sebe; její milovaná žena stále tvrdě spala, nahá pod prostěradlem, které ji sotva zakrývalo.
Jemně se usmála a pomalu se snažila vyprostit z Ornelii objetí.
Vstala a okamžitě zamířila do koupelny.
Stála tiše před zrcadlem a zírala na svůj odraz, v mysli se jí ozývala nedávná slova jejího otce.
Její vztah s Ornelii byl už tak nebezpečně komplikovaný a věci se jen nekonečně zhorší, jakmile Ornelie otec zjistí, kdo je Lianin vlastní otec.
Přesto opustit Ornelii nebo ji odstrčit bylo prostě nemyslitelné.
Chytila se ​​za hlavu a zaplavila ji vlna frustrace.
Věděla však, že svou ženu musí chránit před zlem, kterého je její vlastní otec schopen.

Rychle se osprchovala. Když se vrátila do pokoje a začala se oblékat, pohnula se a probudila Ornelii ta sledovala, jak se její láska obléká, a pak se posadila v posteli, stále nahá, zabalená jen v prostěradle. „Miláčku.“ zamumlala hlasem tlumeným spánkem. Liana se k ní otočila a usmála se, když viděla, jak se její krásná přítelkyně právě probouzí. Přešla k ní a sedla si vedle ní. „Jsi vzhůru. Chceš něco?“ zeptala se tiše a hladila ji po vlasech. „Kam jdeš, tak vystrojená?“ zeptala Ornelie. „Nikam nejdu. Máš hlad? Můžu Ti udělat snídani,“ místo odpovědi se Ornelie jen přitulila k Lianiní paži a držela se jí jako rozmazlené dítě k matce. „Jsi ještě unavená? Napustím Ti teplou vanu,“ chceš?
„Trochu. Ale dám si jen studenou sprchu, zlato.“
„Dobře, pomůžu Ti vstát,“ „Počkej, měla horečka včera v noci.
„Jak se teď cítíš, zlato?“ zeptal se jí Ornelie znepokojeně.
„Už je mi mnohem lépe, nemusíš se bát,“ ujistila ji Liana a políbila jí na čelo.
Ta se usmála. Liana jí pomohla vstát a zamířili do koupelny.
Po osprchování a přípravách odešli z pokoje.
Brenda už byla v jídelně a prostírala stůl se snídaní a sledovala, jak se pár blíží.
„Pojďte se najíst. Udělala jsem snídani. “Opravdu jsi nemusela,“ odpověděla Ornelie zdvořile.
„Nebuď hloupá, Ornelie. Prostě jez. Musíš být unavená,“ trvala na svém Brenda.
„Co tím myslíš, Brenda?“ zeptala se Liana s náznakem opatrnosti v hlase.
„No, jsi unavená. Včera v noci měla Liana horečku a Ty ses o ni starala.
„No tak, jez. Je mi líto, že jsem Ti včera v noci nemohla pomoct,“ řekla jí Brenda, která velmi dobře věděla, co se stalo. To se mezi nimi skutečně stalo předchozí noc.
Obě se posadili a začali jíst.
Ornelie plánovala odejít hned po probuzení, včera večer nešla domů a bála se, že by si rodiče dělali starosti.
„Tohle jsem našla před domem,“ řekla Brenda a podala Lianě malou obálku s neznámým obsahem. Ta ji otevřela a překvapeně zalapala po dechu a rychle obsah zastrčila zpět dovnitř. Ornelie i Brenda si všimli náhlé změny v jejím výrazu.
„Co se děje, Liano?“ zeptala se Brenda.
„Nic se neděje,“ odpověděla Liana náhle.
„Zlato, pojď, odvezu Tě domů,“ Ornelie přikývla, vstala a rychle opustili Liany dům.
Brenda je sledovala, jak odcházejí, a všimla si Liany viditelné úzkosti od chvíle, kdy obálku otevřela.

„Pojď dovnitř, zlato. Možná Tě chtějí vidět máma a táta.“
„Dobře,“ souhlasila Liana a pomohla Ornelii, která se opírala o berli, do domu. Její rodiče čekali v obývacím pokoji a sledovali, jak jejich dcera přichází se svou přítelkyní.
„Dcerko, jsi v pořádku?“ zeptala se její matka úzkostlivě.
„Ano, mami. Jsem v pořádku. Promiň, že jsem včera večer nepřišla domů.“
„Omlouvám se, teto. Ornelie přišla včera večer ke mně a nemohla jsem ji vzít domů.“
„Liana byla včera večer nemocná, mami, tak jsem tam zůstala, abych se o ni postarala.“
„Dobře, je to v pořádku. Jedli jste už? Pokud ne, prosím, nejdřív se nasnídejte,“ nabídla matka.
„Není třeba, teto. Musím vyřídit naléhavou záležitost.“
„Kam jdeš, zlato? Nezačíná Ti zítra směna?“ zeptala se Ornelie zmateně.
„Musím se o něco postarat s kamarádkou.“
„Tak buď opatrná, drahoušku,“ řekla matka. Ornelie pocítila zklamání, protože doufala, že Liana s ní stráví den, ale nemohla být sobecká – mohlo by to být něco důležitého. Liana se pak omluvila a rozloučila se s Ornelii rodiči. Ornelie ji doprovodila ke dveřím. „Zlato, zavolej mi, až budeš hotová, ano?“ Liana se usmála a pohladila ji po vlasech. „Půjdu, zlato.
Už musím jít,“ odpověděla a vtiskla Ornelii rychlý polibek na tvář, než odešla. Pak odjela domů.

Budu tě chránit navždy (Příběh lásky - Část 21)

„Cena ochrany“ Střelba.

Ráno přijela pro Ornelii, aby jí vzala k ni domů, jen tak měla jistotu, že se jí nic nestane, nebo její rodiče měli odejít z domu.

Liana si vzala léky a na chvíli si lehla. Ornelie ji hlídala. Když se probudila bylo kolem oběda, rozhodla se zavést Ornelii domů. Doufala, že její rodiče budou už doma.

Ornelie ji dlouze políbila.

Konečně polibek přerušili. Ornelie si okamžitě všimla slzy na Lianiné tváří.
Ornelie se zamračila, upřela oči na Lianu, plné nezodpovězených otázek.
Liana si rychle setřela zbývající slzy. Ornelie jí jemně zastavila ruku.
„Proč, proč pláčeš, zlato?“ zeptala se Ornelie, tvář se jí náhle zaplnila úzkostí.
„Jsem v pořádku, zlato. Měli bychom jít domů. Musíš si vzít léky a odpočinout si,“ trvala na svém Liana.
„Ne, nejdřív mi musíš odpovědět. Proč jsi plakala?“ „Ublížil Ti můj otec, nebo řekl něco hrozného?“ naléhala Ornelie.
Ta zavrtěla hlavou, rychle si zapnula bezpečnostní pás, okamžitě nastartovala auto a odjela.
Celou cestu si Ornelie kladla otázku, proč Liana pláče, ale nenutila jí žádat odpovědi, protože cítila, že ona ještě není připravená je dát.
Krátce nato dorazili domů. Když Liana zrovna otevírala Ornelii dveře auta, když vtom. Zazněl výstřel.
BUM!!!
Výstřel se ozval okolím. Kulka svištěla ​​směrem k nim.
Liana okamžitě Ornelii popadla a vtáhla ji do ochranného objetí.
Naštěstí kulka minula.
Liana okamžitě tasila pistoli a prohledávala okolí po střelci.
Ornelie byla viditelně otřesená – poprvé zažila takové přímé nebezpečí.
Pak se rozplakala. Liana marně hledala, po rychlé prohlídce se ujistila, že střelec je pryč.
Spěchala zpět k Ornelii, která stále plakala u auta.
Liana jí okamžitě přitáhla, objala a snažila se ji uklidnit. „To je v pořádku, zlato. Všechno bude v pořádku,“ zašeptala Liana. Ornelie se odtáhla z objetí a podívala se Lianě přímo do očí.
„Plakala jsi kvůli tomu?“ zeptala se, vzpomněla si na slzy na její tváři během jejich polibku.
„Ne, zlato. Prosím, nedělej si s tím starosti. Zjistím, kdo vystřelil,“ slíbila Liana.
„Ale co když ten člověk jde po Tobě, zlato?“ zeptala se Ornelie hlasem plným strachu.
Liana na chvíli ztichla a její tvář potemněla náhlým, znepokojením, když se podívala na Ornelii.
„To nejsem já. Ten člověk míří na Tebe“ pomyslela si Liana.
„Teď bychom měli jít dovnitř.“ „Nechci, abys nastydla,“ řekla a vedla Ornelii do domu.
Dům byl prázdný. Ornelii otec byl stále v kanceláři a její matka se zmínila, že půjde navštívit babičku.
Domácí personál pravděpodobně odpočíval. Liana pomohla Ornelii do její ložnice a posadila ji na postel.
„Počkej, přinesu Ti něco k pití,“ řekla a zamířila do kuchyně.
Ornelie zůstala zticha ale stále tiše kňourala.

Když se vrátila řekla, nejlepší bude, když teď půjdeš spát a trochu si odpočineš.“
„Bojím se…“ odpověděla, zavrtěla hlavou a pevně se držela Liany ruky.
Bylo jasné, že nechce, aby ji Liana opustila.
„Dobře, zůstanu tu, dokud neusneš, zlato,“ slíbila jí a posadila se vedle ní.
Ta stále držela její ruku. Po chvíli Ornelie konečně usnula.
Liana sledovala, jak spí, a pomalu se snažila vyprostit ruku z jejího sevření.
„Nikdy nedovolím nikomu, ani mému otci, aby Ti ublížil.
„Jestli se na Tobě objeví, byť jen malé škrábnutí, bude mít po životě,“ zamumlala si Ling a políbila Ornelii na čelo.
Jakmile si byla jistá, že ta tvrdě spí, tiše se vytratila. Dole, v prvním patře, Liana narazila na jednu ze služebných.
„Prosím, zůstaň a hlídej Ornelii v jejím pokoji.“ „Neopouštěj ji, dokud se nevrátí její rodiče,“ nařídila jí Liana. Služebná přikývla.
Před domem Liana znovu zkontrolovala okolí, pro případ, že by se střelec stále schovával, ale nic nenašla.
Liana se ujistila, že je oblast bezpečná, a tak odjela domů.
Dorazila domů kolem 23:00. Brenda na ni čekala v obývacím pokoji.
Liany tvář jasně prozrazovala její frustraci a oblečení měla trochu zmačkané.
Brendu to překvapilo nebo jí v takovém stavu domů viděla vracet se jen zřídka.
Liana se zhroutila na dlouhou pohovku vedle Brendy a hodila bundu na jiný polštář.
Těžce si povzdechla, opřela se s mírně zdviženou hlavou a zírala do stropu.
„Co se děje, Liano?“ „Takhle se domů nikdy nevrátíš,“ zeptala se Brenda.
Ta se na ní podívala. Zoufale jí to chtěla říct, ale nedokázala se přimět sdílet své problémy se svou nejlepší kamarádkou.
Liana byla odhodlaná najít způsob, jak sama zastavit otcovy zlomyslné plány proti Ornelii.
Liana Brendu ignorovala, přešla k baru v kuchyni a z police vzala láhev alkoholu.
Posadila se ke kuchyňské lince, vytáhla telefon a snažila se otci zavolat.
Po několika nezodpovězených hovorech to její otec konečně zvedl.
„Co se děje, dítě? Proč mi voláš tak pozdě? Už se ti podařilo přesvědčit pana Smitha?“
„Pracuji na tom, ale chci jednu odpověď.“